Devět křížů
„V Moravě v Bíteši blíže podnes jest křížů devět. Každého přivedou k hrůze, kdo chce o tom, co vědět. Jeden slovanský mládenec tam skrz ten les cestoval, že tam vezme bídný konec, ubohý se nenadál. Byla hrozná plískanice, on nemocí sklíčený, tu zastavil svého koně, klesl k zemi zemdlený. Šel tu rolník z Hlubokého, ten se nad ním smiloval, pojal jej do domu svého, o zdraví mu pečoval...“
Úryvek kramářské písně z 19. století popisuje začátek hrůzné události, která se měla odehrát na lesní cestě v blízkosti moravské obce Lesní Hluboké. V těchto místech, dnes oblíbené zastávky s benzinovou pumpou a motorestem na dálnici z Brna do Prahy, u silnice vedoucí do 5 km vzdálené Velké Bíteše, stojí devět dřevěných křížů. Podle legendy tady mělo dojít v roce 1540 k přepadení svatebního průvodu, při kterém přišlo o život několik svatebčanů včetně nevěsty a ženicha, ale i pachatelů zločinu. Co se tehdy na tomto místě odehrálo a jaké důvody vedly k tomuto nelidskému činu, se traduje v legendách už stovky let. Podle jedné z několika verzí události začal příběh právě v místě, kde stojí devět křížů. Tady měl jistý bohatý sedlák z Hlubokého najít v zimě na lesní cestě nemocného mladíka jménem Veleslav. Aby mu zachránil život, odvezl mladíka domů, kde se o něj starala jeho dcera Johanka. Trvalo dlouho, než se zotavil, a při tom se do své pečovatelky bláznivě zamiloval. Sedlák však jejich vztahu nepřál. Zda to bylo kvůli jeho původu, že byl cizinec, nebo s ohledem na jeho chudobu, se dodnes neví. Jisté však je, že po vyléčení Veleslav odešel a nechal se naverbovat do jízdního pluku proti Turkům. Na Johanku však nezapomněl a po čase, snad po roce nebo po několika letech, se vracel zpět již jako poddůstojník a doufal, že tentokrát bude Johančinými rodiči vyslyšen.
Johanka podle legendy stále věřila, že se její milý vrátí, jak slíbil, a odmítala další nápadníky. Nakonec však nátlaku rodičů podlehla a svolila ke svatbě s bohatým ženichem, kterého jí vybrali. Veleslav, jenž se právě vracel ke své dívce, se zřejmě v hostinci dozvěděl o chystané svatbě a pod silnými emocemi ze zhrzené lásky se rozhodl k zoufalému činu. S najatými kumpány si na lesní cestě počíhali na svatební družinu a začali svatebčany brutálně vraždit.
V nepřehledné situaci však došlo jedním z najatých zabijáků i k usmrcení nevěsty a zoufalý Veleslav jejího vraha zastřelil. Na místě tedy zemřeli oba novomanželé, šest svatebčanů, vrah nevěsty, a nakonec i sám Veleslav, který vzniklou situaci v naprostém zoufalství vyřešil sebevraždou. Zda se událost skutečně odehrála takto, není již možné doložit. Žádná z dobových bítešských archiválií podobnou událost nezaznamenává. Nelze ověřit ani „Johančin sňatek“, ani jména svatebčanů, neboť povinné vedení matrik nařídil obcím až tridentský koncil v roce 1563. Nejspolehlivější zmínku o ní představuje německy psaná poznámka z roku 1728, tedy skoro o dvě stě let později, uchovaná ve sbírce rukopisů Antonína Bedřicha Mitrovského, spravované Archivem města Brna. Vše ale nasvědčuje tomu, že k masakru skutečně došlo. Historici potvrdili, že v té době v okolí Bíteše skutečně řádila skupina lupičů a vrahů. Smolná kniha s výslechy zločinců, která se z těchto dob dochovala, obsahuje bohužel zápisy až od roku 1556 a o krvavé svatbě u Hlubokého v ní záznam není. Přesto vypovídá o neuvěřitelně krutých zvěrstvech, kterých se lapkové a zločinci v okolních lesích dopouštěli. Dva z nich byli v souvislosti s dalšími násilnými skutky vyslýcháni a také usvědčeni. O tragédii svatebního průvodu se však žádný soudní zápis nezmiňuje.
Na památku tragédie bylo tehdy v místě zločinu vztyčeno benediktýnskými mnichy z kláštera v Rajhradu devět křížů. Johanka byla pohřbena uprostřed a ženich s Veleslavem leží po jejích stranách. Původní kříže to však již dávno nejsou. K jejich výměně pravidelně dochází vždy, když je stráví čas, a každých sto let dojde k jejich novému vysvěcení. Poslední výměna se uskutečnila v roce 2020 a nové kříže byly zhotoveny z modřínového dřeva místních stromů pokácených při vichřici z roku 2016. K jejich vysvěcení došlo při pouti v Lesním Hlubokém 26. července 2020. Na místě tragédie se v roce 2012 uskutečnil také archeologický průzkum, který měl ověřit některá neznámá fakta. Pro průzkum okolí byl dokonce využit i georadar. Lidské ostatky však v místě nalezeny nebyly. Podle vyjádření někdejšího starosty Lesního Hlubokého Vladimíra Ryšánka byly kosti odstraněny již v šedesátých letech minulého století při tehdejší výměně uhnilých křížů. Po jejich osazení byly nalezené ostatky údajně uloženy pod střední kříž. Během dalších let však – pravděpodobně při ukládání inženýrských sítí – byly kosti odstraněny nebo zničeny a dnes se tam již nenachází. V současnosti je toto pietní místo kulturní památkou a legenda popsána na informační tabuli v blízkosti křížů. Legenda však stále ožívá a vznikají i pověsti nové. Místní starousedlíci straší zlobivé děti přízrakem mrtvé nevěsty, která se dokonce zjevuje i řidičům na dálnici D1 a hrozí jim smrtelnými nehodami. Nejvíce má ovšem spadeno na vše, co nějak souvisí se svatebním obřadem, i kdyby šlo třeba jen o svatební koláčky.
Přesto dodnes přetrvává zvyk zapalovat u středního kříže svíčku, klást k němu květiny a modlitbou vzpomenout na tragédii lásky a nevídané krutosti. U Devíti křížů, devíti zbytečně vyhaslých lidských životů. „Všech devět u té silnice, v tom lese pochovali, ku strastné věčné památce, devět křížů tam dali. Každý mimo tudy jdoucí povzdychne s outrpností, Bože, Otče všemohoucí, dej jim věčné radosti. Amen.“
