Baví mě bavit

Když vezmu za bernou minci název vaší knižní novinky, kdy jste si poprvé uvědomil, že vás baví bavit?

To bylo nepochybně už ve škole, možná že už na základní, ale určitě na gymnáziu. A mám radost, že za co jsem dřív dostával dvojky z chování, za to dnes dostávám honoráře!

Na memoárech jste spolupracoval se Stanislavou Jarolímkovou. Jak přesně tvorba knihy vypadala?

Zčásti jsem Slávce Jarolímkové namlouval a posílal své vzpomínky a zčásti jsem sám sedl k počítači a zapisoval příhody, na které jsem si vzpomínal. Slávka to pak dávala dohromady, posílala ten polotovar zase na mou adresu a já tomu dával definitivní podobu. 

Co vás vedlo k tomu, že jste před padesáti lety nastoupil do Československého rozhlasu?

Mohla za to náhoda. Poté, co jsem se zbavil někdy na střední škole trémy, jsem začal koketovat s divadlem. Napřed ve studentském divadélku, pak na vojně v souboru Tyjátr 05 a pak v Divadélku v suterénu v Dejvicích. A právě jeden z tehdejších kamarádů z divadla uspěl v konkursu na rozhlasového hlasatele. Dal mi tip, že prý by někoho takového jako on ještě brali, já to zkusil – a ono to vyšlo. Bylo to tak rychlé, že jsem na nějakou trému ani neměl čas…

Později jste změnil působiště a odešel do Československé televize, je to tak? K vlastním pořadům ale ještě vedla docela dlouhá cesta, že?

To je právě častý omyl, který se o mně traduje, ale já jsem z rozhlasu neodešel až do roku 1990. S televizí jsem začal spolupracovat jen externě a je tomu tak vlastně dodnes, i když těch televizí mezitím dost přibylo. Nejprve jsem namlouval komentáře „pod obraz“, dnes se tomu říká „voiceover“, načež mi režisér Vondráček nabídl první příležitost před kamerou v soutěži Nikdo neví všechno. A pak už to jelo: Videostop, Magion, Studio Rosa, Bingo, Triga, Riskuj!, další Videostop a dnes třeba Poklad z půdy. A to jsem jmenoval jenom pravidelné, cyklické pořady.

Také televizních stanic jste vystřídal opravdu hodně. 

Kdysi jsem se na Pražském hradě setkal s panem prezidentem Václavem Havlem. Přijal mě spolu s dalšími účastníky jeho projektu Vize 97, kdy jsme pomáhali obcím zasaženým povodní. A když jsme se fotografovali spolu s panem prezidentem, Karlem Šípem a Luďkem Sobotou, povídá mi Václav Havel: „Tak koukám, pane Rosáku, že vy jste snad na všech televizích!“ A já jsem mu možná trochu troufale odpověděl: „Jako vy, pane prezidente, jako vy!“ No, je pravda, že když je člověk populární, snaží se té popularity využít kdejaké médium. Takže jsem opravdu vystřídal snad všechna možná televizní i rozhlasová studia.

Proslul jste mimo jiné jako pohotový moderátor soutěžního pořadu Riskuj!. Čím si vysvětlujete, že dnes jsou skutečně vědomostní soutěže spíše na ústupu?

Karel Čáslavský mi na mou nabídku spolupracovat na Barrandovském videostopu odpověděl, že do toho už nejde, protože se bojí, aby soutěžící vůbec ještě něco věděli. A je pravda, že jsem pak byl několikrát až v trapných rozpacích, když hlavně mladší ročníky nepoznali třeba Františka Filipovského nebo Jindřicha Plachtu. Prostě, všeobecné vědomosti a znalosti se dnes moc nenosí. Zato jsou v kurzu bizarní podívané typu Like House. Ale mimochodem – soutěž Riskuj! se od té doby, co jsme přestali natáčet, tedy od roku 2006, v reprízách vysílá dodnes. Takže už ji vlastně moderuji 22 let! 

Jak si myslíte, že byste vy sám obstál v podobném typu pořadu jako soutěžící?

No, leccos mi v paměti utkvělo, takže třeba při sledování AZ-kvízu doma trochu „machruji“.

Brzy tomu bude už devět let, co zemřel váš již zmíněný partner z Videostopu Karel Čáslavský. Jak často na něj vzpomínáte?

No, docela často. Takový odborník na filmovou historii, a ještě navíc s jeho vtipem a invencí, tady chybí.

Ani o vašich znalostech historie českého filmu nelze pochybovat. Sledujete však i novinky? Chodíte na ně do kina?

Dneska už do kina chodit nemusíte, a přesto můžete z pohodlí domova sledovat všechno, co se ve světě natočí. Třeba Netflix nebo Apple TV vám toho nabízí tolik, až oči přecházejí. Ale právě proto se dá a musí se vybírat. Potěšily mě ovšem i některé české novinky, třeba Prvok, Šampón, Tečka a Karel, Gump nebo Zátopek.

Role moderátora se především v posledních letech pod vlivem internetu a sociálních sítí dost proměnila. Máte taky ten pocit?

Ano, mám ten pocit a některým těm novým trendům jsem nepodlehl a ani podlehnout nechci. Asi jsem vážně – jak se dnes rádo říká – „oldskůlový“ moderátor…

Existuje něco, co svým mladším kolegům zazlíváte, třeba co do práce s českým jazykem?

No, je toho dost. Za časů, když jsem začínal v rozhlase, jsme měli poradce pro správnou češtinu a výslovnost cizích jazyků a hodně se na to všechno dbalo. Když si poslechnete hlavně komerční rádia nebo televize, možná taky dojdete k názoru, že dnes někdo takový nepochybně chybí. Ale nejen moderátoři, i herci mluví neuvěřitelně nedbale, šumlování jim režiséři nejen promíjejí, možná jej přímo vyžadují. Aby to bylo jako „ze života“.

Bilancovat celé půlstoletí zní téměř jako nadlidský úkol. Vzpomněl už jste si na něco, co se do knihy nedostalo?

Ale to víte, že vzpomněl. Ovšem něco by nebylo tak zajímavé a něco by zase bylo zajímavé velmi, ale nedalo by se to tisknout. Dobrého raději pomálu…