Telegraficky „nahý“ Jaroslav Foglar

Začátek  tohoto prvního souboru z  deníků nás slohem i  myšlením seznamuje s  třináctiletým chlapcem, který si zapisuje poznámky ze své první větší zahraniční cesty – ozdravného pobytu ve Švýcarsku po první světové válce. Zaznamenává si postřehy z  pobytu na farmě, co měl k jídlu a v neposlední řadě se věnuje (stejně jako v dalších letech deníkových zápisků) svým financím. Například kolik vyhrál a  kolik prohrál. Ano, i  legendární spisovatel a  moralista se v  dětství oddával hazardu.

Druhá „kapitola“ je věnována již ucelenějšímu vyprávění. Jedná se však primárně o sešit z tzv. Tábora svazu třinácti, jenž vznikl jako dárek jednomu ze členů oddílu, jehož sestru si tehdy dvacetiletý začínající spisovatel oblíbil. V  tomto případě však nejde o ryze osobní deníkové zápisky, ale spíš o humornou reportáž z tábora, který společně prožili. Sám autor se ve své biografii následně netajil tím, že „toužil“, aby se k  sešitu dostala i zmiňovaná dívka a on na ni takto zprostředkovaně mohl třeba zapůsobit

Zbylá část knihy je pak chronologicky celistvá a vymezená obdobím let 1934-1937, kdy Foglar již vedl „svůj“ oddíl – legendární Pražskou Dvojku –, pracoval jako úředník, posléze v reklamě a zároveň začínal mít jako spisovatel jisté úspěchy. Do toho zakoupil a na Vltavě ukotvil vyřazený parník jako klubovnu pro svůj oddíl a další pražské skauty bez zázemí. Starosti s parníkem jsou proto pochopitelně významnou částí deníkových zápisků z tohoto období. Běžný čtenář však bude nejspíš na první pohled zklamán. Totiž to, co je všeobecně vnímáno pod slovy „psát si deník“, jsou v tomto případě převážně telegrafické záznamy denních událostí.

Také čtěte

Cesta správného chlapce

Strhující vyprávění o Mirku Trojanovi a jeho cestě ke skautingu v knize Jaroslava Foglara.

Žádné barvitým způsobem líčené životní osudy velkého literáta zde nenalezneme. Dokonce ani sice zkratkovité, ale přece jen celistvější vyprávění, jako je tomu například v kronikových zápisech, které vznikají více méně jako výkaz o činnosti. Nejspíš i proto se tento svazek Foglarových deníků jmenuje tak banálně: Celý den drobně prší. Ostatně, záznamy o  počasí jsou zde zastoupeny prakticky pro každý den.

Ze zápisků se také mimo jiné dozvídáme, že autor měl rád bio, tedy biograf, a že jej poměrně často navštěvoval. Měl-li na to čas. Ve svých knihách přitom mládež naopak vybízel k aktivitě mimo něj. Byl dokonce dotčen, když se jejich maminka vydala do  kina pouze v  doprovodu jeho bratra Zdeňka. A  to přesto, že se Jaroslavovi, jak si sám poznamenal, některé filmy přímo nelíbily.

Foglarovy deníky, respektive jejich publikovaná část, se nevyhýbají ani tak osobní a veřejností tolik diskutované stránce jeho života, jakou byl jeho vztah k ženám. Nyní máme možnost zjistit, že si byl dobře vědom absence životní partnerky a že jej tato situace přinejmenším tížila. Dokonce se snažil, vzdor dodnes neustávajícím spekulacím, prostřednictvím jisté Jiřiny o vážnou známost. Bohužel však bez výraznějšího úspěchu. Jeho deníkovým zápiskům z tehdejší doby nejspíš i proto dominují především oddílové a pracovní události.

Přes určitý předpoklad, co všechno se z knihy o jeho osobním životě dozvíme, však Foglarovy zápisky nezasvěcenému čtenáři nejspíš moc smyslu dávat nebudou.. Kupříkladu jen některá jména jsou všeobecně známější, zatímco většina je anonymní, zmíněná navíc pouze v heslech. Dozvídáme se o běžných starostech oddílového vůdce. O činnostech, které během dne vykonal, i starostech, které se rozhodl zaznamenat. Třeba o  zdraví, o  koupi klobouku nebo poměrech v oddíle.

Co v knize naopak výrazně pokulhává, a to jde na vrub editorům, je obrazová příloha, která mohla být daleko výmluvnější. Ano, sice slouží jen pro ilustraci, ale přesto bych k jednotlivým fotografiím uvítal popisky. Minimálně kdo nebo co je na snímku. Především proto, že jde ve velké míře o fotografie prvně publikované. Takto se můžeme například jen dohadovat, který z lidí na snímku je Foglar.

Také čtěte

Rychlé šípy se již dávno staly součástí našeho kulturního dědictví

Rozhovor s Romanem Šantorou a Martinem Pecinou o kultovním českém komiksu.

Nejvíc mě však na knize udivilo, a  zjevně v tomto ohledu nebudu jediný, proč Foglarovy deníky vůbec vyšly? Podle ediční poznámky jsou samozřejmě redigované. Přesto si jako čtenář možná až příliš tíživě uvědomuji, že si legendární spisovatel a vychovatel mnoha generací chlapců svého oddílu, respektive čtenářek i čtenářů prostřednictvím knih, nepořizoval zápisky s úmyslem jejich zveřejnění. Dokonce je prý chtěl jeden čas i zničit. V  tomto kontextu se spoléhat na diskrétnost editora mi přijde přece jen trošku málo.

Tuto knihu proto vnímám s výraznými rozpaky, skoro až na hranici etiky. Jaký je vlastně přínos publikování jeho deníků? Je Foglarovo dílo vůbec nutné doplňovat tímto skoro až bulvárním způsobem? Třeba i s vědomím toho, že zveřejněné podrobnosti z jeho života sice nejspíš zaujmou coby obraz obyčejného člověka, ale mnohé možná také negativně překvapí.