Taková normální stvůra...

Příliš mnoho podezřelých?

Je to tak. Jak se rozbíhá případ a vyvstávají nové a nové skutečnosti, přicházejí i první jména. Jakoby vražda, zvláště tak brutální, byla něco, čeho jsou lidé v jistých situacích běžně schopni. Jako bychom, čistě logicky, mohli podezřívat z vraždy skoro každého. Jenže, co je na brutální vraždě logického? I když v tomto případě to byla v konečném důsledku spíš jen souhra okolností.

Přiznám se, že detektivní příběhy nepatří mezi můj oblíbený žánr a důvody, proč jsem se rozhodl věnovat se právě této, jsou celkem osobní. Snad mě zlákala i ta kombinace – nepříjemná vyšetřovatelka a nově příchozí kolega. Tady je ovšem důležité zmínit, že nový kolega nemusí nutně znamenat začátečník. Naopak. Během vyšetřování se dozvíme, že rozhodně nejde o nováčka. Dokonce v minulosti udělal při práci poměrně zásadní chybu, které se nyní snaží, možná až příliš důrazně vyvarovat. Tak moc, že málem způsobí chyby další, a tentokrát úplně zbytečné.

Kouzlo detektivky spočívá v tom, že si čtenář může tipovat, kdo to byl, zatímco mu autor předkládá nová a nová vodítka, která jeho předpoklad buď vyvracejí, nebo potvrzují. Takových dějových zvratů je tady opravdu hodně, stejně jako potencionálních pachatelů. Zásadní roli při vyšetřování případu přitom hrají rodinné vztahy, jejich cílená neprůhlednost a spletitost. To příběh nejen okoření, ale také ztěžuje práci policii, neboť sami pak nevědí, co může a nemůže souviset s případem.

Také čtěte

Conan – třikrát jinak

Třetí svazek úspěšných francouzských adaptací děl R. E. Howarda.

Fakt to tak chodí?

Tahle otázka mě napadá především u filmů či oblíbených kriminálních seriálů ze současnosti, které se snaží být co nejdramatičtější. Také hodně záleží na vlastním výkonu herců, zda jsou přesvědčiví, či ne. Kniha je ale jiná - čistá. I ve Stvůře se mi přitom vkrádaly pochybnosti o uvěřitelnosti, přestože by se daly vysvětlit tím, že jde o novou, byť velmi dobře hodnocenou, autorku. Pravda, zápletka a množství již zmiňovaných zvratů jsou zajímavé čtení, které udržuje čtenáře v napětí, ale ono vykreslování chování a charakterů postav policistů působí možná až příliš křečovitě. Přestože jde o dramatickou stránku příběhu v rámci autorčiny licence.

Ano, spisovatelka nezapomíná zdůraznit, že pro policisty je jejich práce jen prací, ale to, jakým způsobem se hlavní hrdinka noří do případu, přitom hraničí až s posedlostí. Soboty, neděle, na úkor vlastního zdraví... Na druhou stranu, možná proto je tak úspěšná, žije sama a je promiskuitní. Zaujetí případem také vysvětluje vlastní ctižádostí, snahou o rychlé vyřešení hrůzného případu a tím i zodpovědností za zdar celého oddělení - budiž.
Jejím protipólem je naopak poněkud svérázný nový kolega, s vášní pro jídlo a s ním spojeným způsobem komunikace (často mluví s plnými ústy, až mu to z nich padá). Navíc – nakolik jde o zkušeného kriminalistu, je přece jen nováčkem na oddělení, který je hned při příchodu do nového pracovního prostředí přidělen k velmi důležitému případu. Hledá tedy nejen onu pomyslnou cestu do kolektivu, ale i míru, co si jako nově příchozí může dovolit. A přestože mu sebevědomí opravdu nechybí, zase takové eso, zdá se, není.

Přiznám se, že jsem od sto dvacáté stránky přerušovaného čtení (ve třech dnech) dočetl knihu do konce v kuse od sobotního podvečera až v jednu hodinu po půlnoci, v neděli. Jednak mě zajímalo, zda se mi moje domněnka o pachateli potvrdí, ale především jaký bude hlavní motiv. A ten je, klobouk dolů, tragicky realistický.