Před kulisou za kulisou někdo musí stát, nebo nebudeme hrát

Základní teze zní, že je mnohem zábavnější sledovat divadelní hru ze zákulisí než zepředu z hlediště. Dějově se pracuje s divadlem o divadle s pořádným rancem paniky. Sledujeme zkoušku hry noc před premiérou. Dotty Otleoyvá, která hraje služebnou paní Clackettovou, se snaží sníst své sardinky a koukat na dostihy. V domě, kde nemá nikdo být, se dveře netrhnou. Dá se říct, že tam vládnou nadpřirozené síly. V závěru prvního dějství nechybí ani lupič a okázalý příchod šejka.

Režie Lukáše Brutovského musí uřídit nikdy se nezastavující vlak. Herci Národního divadla Brno hrají herce, kteří ztvárňují postavy v hře Bez roucha. Uspořádaně neuspořádaný chaos stojí režijně pevně v kramflecích, i ve chvílích, kdy sledujeme dění na druhé straně kulis, a proto přichází na řadu vyjadřování pomocí gest a pohybu. Zvládnout takový několikatunový kolos s gagy načasovanými na milisekundy je velké umění. Všechna čest Brutovskému.

Skoro každý z účinkujících je miniaturní Jekyll a Hyde, neboť prokresluje nejen charakter postavy, kterou hraje v divadle na divadle, ale zároveň postavu umělce, který ztvárňuje danou roli. Komplexní propracování se nejlépe daří Tomášovi Davidovi jako Frederikovi, který  nesnáší pohled na násilí a jemuž se co chvíli spouští krev z nosu. Tomáš Šulaj (režisér Lloyd Dallas), Michal Bumbálek (inspicient) a Hana Drozdová (asistentka) přidávají do hry i další potřebné persóny, zajišťující hladký chod věcí.

Kdo si myslí, že Bez roucha jde zasunout do šuplíku k mnoha dalším tuctovým konverzačním taškařicím, ten se mýlí. Národní divadlo Brno předkládá šílenou jízdu plnou ztřeštěných zákrut. Jen tak na ni nezapomenu. Postavy v ději sice zkouší nebo hrají svoje představení 3x, ale jen první polovinu a mě hrozně zajímá, jaká by byla ta druhá!