Když si draci nerozumí

Rod draka se odehrává necelých dvě stě let před událostmi popsanými ve Hře o trůny. Západozemí vládne rod Taragryenů, jenž si podrobil původních sedm království, a přestože se jeho představitelé nemohou silou rovnat zakladateli říše Aegonovi Dobyvateli, nikdo si nedovolí zpochybnit jejich nárok na železný trůn. Zpochybnit možná ne, ale o snahy manipulovat s vládci a řevnivost v jejich vlastní rodině není nouze.

Deset epizod seriálu se věnuje především vládě Viseryse Targaryena. Hned na počátku je lordy vybrán za krále, přestože není potomkem prvorozeného syna předchozího panovníka Jaehaeryse Moudrého. Starý pán však po sobě v přímé linii zanechal pouze vnučku Rhaenys, a ačkoliv ta mnohokrát prokáže, jak schopnou by byla panovnicí, pořád je ženou, a její nárok tudíž v očích nejmocnějších šlechticů i lidu postrádá dostatečnou váhu.

Ostatně, jestli je Rod draka i o něčem jiném, než o pokusech uchvátit co největší díl moci, je právě o postavení žen. S trochou nadsázky můžeme říci, že seriál zobrazuje především silné ženy, jimž stojí v cestě slabí či manipulující muži. Ústřední dvojice – Viserysova dcera Rhaenyra a pozdější manželka krále Alicent z rodu Hightowerů – jsou v dospívání nejlepší přítelkyně, jen aby se z nich staly soupeřky, ať už kvůli intrikám jejich okolí či oprávněnému strachu o vlastní děti (mimochodem, v podstatě jen syny). Ještě větší akcent na ženský úděl je dán několika drásavými scénami porodů. Ty jsou natolik syrové a chmurné, že nastávající maminky nejspíš udělají lépe, když se Rodu draka vyhnou do narození vlastních dětí.

Přestože jsem přesvědčený, že hlavním hrdinou Martinovy ságy je samotný svět a lidé v něm jsou až druhotní, daří se mu psát silné charaktery, jež nelze uvěznit do určité škatulky, natož je rozdělit na dobré a zlé. Tak jako v životě zažíváme své triumfy a slabší okamžiky, i protagonisté Rodu draka nejednou chybují, aby se jindy ukázali v tom nejlepším světle. Osobně za vrchol seriálu považuji scénu, v níž smířlivý až slabošský král Viserys prokáže navzdory smrtelné nemoci v posledním stádiu obdivuhodné odhodlání a sílu ducha.

HBO obsadilo do rolí pozoruhodných hrdinů vynikající herce, kteří svým postavám vdechli život i v těch nejobtížnějších scénách. Mnohé figury navíc v průběhu seriálu změnily své představitele. Patrné je to především na zmiňované princezně Rhaenyře a Alicent Hightowerové. V první polovině seriálu, kdy jsou ještě dospívajícími dívkami, se jejich rolí ujaly Milly Alcock a Emily Carey, aby je v pozdějších epizodách nahradily o něco starší Emma D'Arcy a Olivia Cooke. Do svých postav se převtělily tak přesvědčivě, že tuto změnu sotva postřehnete. Jak asi tušíte, první řada seriálu zachycuje dlouhé období – přibližně dvě dekády, takže některé protagonisty vídáme jako miminka, děti, dospívající i mladé dospělé. Tento časový rozmach je způsobený tím, že první série Rodu draka je vlastně jen předehrou největší bratrovražedné války mezi Targaryeny známé jako Tanec draků. Ten je popsán v Martinově díle Oheň a krev, které je kronikou Západozemí, někdy srovnávané s Tolkienovým Silmarilionem. Jenže zatímco oxfordský profesor Tolkien velkou část těžce uchopitelného díla věnoval mytologii a kulturním aspektům svého světa, nerd z New Jersey Martin se soustředí na dějiny rok po roce a s nimi spjaté politické dění. Nechal tak ve své knize ohromný prostor pro řízné dialogy a efektní scény, čehož scenáristé Rodu draka pod dohledem samotného Martina naplno využili.

Přestože je Rod draka spíše komorní záležitostí – scény s draky či bitva nebo turnaj v něm spíš patří ke koloritu, než aby na sebe strhávaly pozornost – vynikající dialogy a umně napsané scény v něm nedávají prostor nudě. Ohromný dramatický náboj tak může mít prosté švitoření kamarádek či rodinné setkání u stolu. Zdá se, že se tvůrci Rodu draka poučili z kritiky, jež se snesla na Hru o trůny po její předposlední a poslední řadě, v nichž scénář nejednou pokulhával. Porovnávat Rod draka s jeho předchůdcem však není férové. Osm řad kultovního seriálu pochopitelně nabídlo výrazně více památných scén. Než se však propracujete k emočním náložím, jaké nabídla Rudá svatba, Vrata či Bitva bastardů, ono to nějakou dobu trvá.

Také čtěte

Nepříliš mocné Prsteny moci

V poslední dekádě vznikly bez přehánění desítky, snad i stovky vynikajících seriálů, jejichž kvalita...

O hudbu se znovu postaral Ramin Djawadi a i tentokrát zkomponoval melodie, z nichž nejednou přebíhá mráz po zádech. Úvodní titulky sice provází notoricky známé dunění ze Hry o trůny, ale i nové skladby dělají čest svému autorovi. O tom, jak vynikající Djawadiho hudba je, vypovídá i poslední scéna samotného seriálu, v níž nezazní jediné slovo, a přesto kombinací obrazu a hudby diváky napne až k prasknutí a mnohé to pnutí nepřejde až do chvíle, než budou moci zhlédnout druhou řadu, jež se má začít točit počátkem příštího roku.

Excelentní předkrm tak máme za sebou a můžeme se těšit na hlavní chod, v němž budou tančit draci.