Japonský hit umí ukolébat i rozrušit

Kromě mnoha výrazných ocenění – vedle Oscara třeba Zlatý glóbus nebo cena za nejlepší scénář na festivale v Cannes – hraje zájmu o Drive My Car do karet především jméno autora literární předlohy, již režisér a scenárista Rjúsuke Hamaguči adaptoval. Film čerpá své motivy hned z několika novel a povídek globálně nejčtenějšího japonského spisovatele Harukiho Murakamiho. Jinak ale Drive My Car rozhodně nepředstavuje snímek, který by šel naproti zájmu masivnějšího publika – a to i na poměry takzvaně artové kinematografie. Trvá tři hodiny. Nerozvíjí chytlavou zápletku. Plyne rozvláčným tempem. Příběh nabízí styčné body s klasickým dramatem Strýček Váňa z  roku 1899, jež už dnes strhne skutečně málokoho.

To všechno by však v ideálním případě mělo ustoupit faktu, že Drive My Car je vynikajícím filmem. Co se zastřešující nálady, symboliky a škály klíčových témat týče, nabízí se srovnání s  jiným festivalovým hitem těžícím z Murakamiho předlohy, jihokorejským Vzplanutím z  roku 2018. Oba snímky předpokládají, že k nim divák bude přistupovat s určitou pokorou a myslí otevřenou asijské produkci, která se v jejich případě projevuje například typicky východním akcentem na témata rituálnosti, vnímání času nebo (ne) možnosti vyrovnat se se ztrátou blízkého člověka. Patrně největší kouzlo Drive My Car, umožněné právě i velkorysou stopáží, spočívá v  tom, že záleží pouze na konkrétním recipientovi, na kterou z  obsažených rovin se primárně zaměří. Z  těch dominantních se nabízejí zákulisí vzniku klasické divadelní inscenace, komunikace v mnohojazyčném kolektivu, mezigenerační rozpory nebo netradiční pojetí žánru road movie.

Hamaguči navíc umně pracuje s  dávkováním klíčových informací, potřebných pro lepší pochopení jednajících postav. Zatímco řadu otázek záměrně nechává nezodpovězenou, občas neváhá v  rámci jednoho dialogu prozradit hned několik zásadních skutečností, jež mají potenciál pomalostí vyprávění ukolébaného diváka bezmála rozrušit. Zároveň se tak děje vlastně trochu mimochodem, aniž by autor převracel doposud viděné a redefinoval ústřední charaktery. Už teď je víceméně jasné, že mnoho poutavějších filmů letos do české kinodistribuce nevstoupí.

K  rozehrání podmanivé filmové partie prostě občas stačí pár dobře napsaných postav a jeden obstarožní červený automobil.