Jak v sobě probudit rétora

O rétorice existuje hodně knih, je tedy na místě ptát se, jestli tato dokáže nabídnout něco nového a neotřelého.

Název je sympatickou referencí na heslo „Nebát se a nekrást“ Tomáše Garrigua Masaryka. Publikace je koncipována jako dialog mezi protagonisty, který je doplněný o jakési mezihry. Ty jsou zase věnovány praktickým fíglům a rétorickým cvičením. Na konci každé části se pak nachází shrnující kapitola, která má čtenáři přehledně zopakovat zmíněné rady a poučky.

Nápad sestavit celé dílo do podoby neformálních rozhovorů je nepochybně originální a přitažlivý. Jen forma ale dobrou knihu nedělá. V tomto případě se objevuje hned několik problémů, které výslednou kvalitu trochu stahují dolů.

V  anotaci se dočteme, že se nemá jednat o  obyčejnou učebnici, ale o přátelský a vtipný rozhovor, ve kterém se oba pánové podělí s veřejností o vlastní zážitky z praxe, ale dodají i hodně rétorických rad. Nepochybuji, že při sestavování knihy a nahrávání rozhovorů se oba dobře bavili, ze stránek je to ale cítit jenom částečně.

Dialogy často postrádají výraznější dynamiku. V podstatě jsou to jenom repliky jednoho nebo druhého autora, jejichž prostřednictvím sdělují nějaké své poznatky ohledně umění mluvit. K vzájemné interakci dochází málo, a když už, většinou je bez atmosféry a potřebné chemie. O to svěžeji působí ty vzácné momenty, kdy dojde k zábavné slovní výměně nebo zazní vydařený vtip na účet toho druhého. Obecně se zdá, že text prošel jen málo úpravami a rozhovory zůstaly v jejich surové formě, což je na jednu stranu pochopitelné, na tu druhou pak výsledek postrádá větší literární hodnotu.

Také čtěte

Kulturní a společenský vývoj Brna z pohledu Karla Fuksy

Na konci letošního července oslavil Karel Fuksa sedmdesáté šesté narozeniny. Tento rodák z Brna...

Rušivé jsou i občasné vstupy Karla Voříška, ve kterých komentuje probíhající rozhovor. Někdy sice díky nim můžete získat další pohled na problematiku, o níž se pánové baví, jindy jsou ale zbytečné a na pár místech téměř nezdvořilé.

Například když Jan Přeučil vypráví historku ze své minulosti, po třetí větě následuje náhlá Voříškova promluva, kdy v delším odstavci poukazuje na to, jak jeho kolega mluví a používá slova, aby se pak tok myšlenek vrátil k původnímu vyprávění. Je to možná zajímavá vsuvka, ale velmi nešťastně umístěná. Čtenář je násilně vytržen z probíhajícího rozhovoru a nemůže se do něj naplno ponořit.

Co do výpovědní hodnoty je publikace vydařená. Nabízí hodně nápadů a rad, jak se cvičit v řečnění i jak vystupovat na veřejnosti, včetně několika cvičení a testů, díky nimž může čtenář zjistit, jak na tom s vlastními řečnickými schopnostmi je. Pro někoho, kdo chce svůj projev zlepšit, se bude jednat o užitečnou pomůcku. Nenabízí ale nic víc, a i když je znát snaha se z takové škatulky vymanit, nakonec působí jako klasická učebnice.