Článek

Fenomén Zátopek

Emil Zátopek. Magazín KULT* Brno
Sport
Emil Zátopek se zapsal nejen do dějin Československého, ale i světového sportu. Právě letos si připomínáme sto let od jeho narození.

O tom, s jakou námahou běží, vypovídaly jeho bolestivé grimasy, pro které se mu přezdívalo „Emil Hrozný“. Naopak díky svým fenomenálním výkonům získal přezdívku „Česká lokomotiva“ a celkem třikrát (v letech 1949, 1951 a 1952) byl vyhlášen nejlepším sportovcem světa.

Za své úspěchy přitom Emil Zátopek vděčil nejen svému talentu, ale i velmi náročnému specifickému tréninku a schopnosti v poměrně nízkém věku překonávat bolest. Mladým sportovcům pak radil běhat krátké tratě, kde využijí svoji výbušnost.

Narodil se před sto lety, 19. září 1922, v Kopřivnici jako sedmé z osmi dětí manželům Anežce (rozené Pavlíčkové) a Františku ZátopkovýmKdyž mu bylo šestnáct let, odešel do Zlína pracovat do Baťova obuvnického impéria a zároveň studovat průmyslovku.

Podle svědectví Emil vždy rád běhal, i když jen tak – přesouval se z místa na místo. Přesto byl k vůbec prvnímu závodu, Běhu Zlínem v roce 1941, svým tehdejším vychovatelem doslova donucen. Když se však umístil na druhém místě, dostal nabídku účastnit se tréninků zlínských atletů pod dohledem tehdejšího elitního českého běžce Jana Haluzy

Ťopek“, jak mu začali říkat kamarádi z oddílu, se na běhání zaměřil a postupně se vydal cestou vlastní, individuální přípravy, při níž se soustředil na rychlost a tzv. intervalový vytrvalostní běh. Konkrétně šlo o kombinaci čtyřsetmetrových úseků ostrého závodního tempa se stejnou vzdáleností mírného klusu, a to třeba i desetkrát po sobě. Sám o tomto velmi náročném stylu říkal: „Většina vytrvalců si potrpí na klidný pravidelný běh, při němž svaly pracují a nervy spí. Docela jinak je tomu při běhu střídavou intenzitou. Každý sprint jsem začínal s novým úsilím, které mobilizuje celou nervovou soustavu.“

Také čtěte
Od 60. do 80. let minulého století zařídili, že Češi začali kromě tradičních sportů hltat i souboje dvoučlenných týmů na speciálních kolech.

První zajímavý výsledek se dostavil v roce 1944, když tři roky po svém vůbec prvním závodě vytyčil československý rekord v běhu na 2 000 m časem 5:33,4. Mezi Zátopkovy proslulé metody patřily i tzv. jelení skok – tedy běh ve skocích, běh v těžkých botách na dráze, třeba i s pneumatikou taženou po zemi a přivázanou za opasek. V pozdějších dobách běhával dokonce se svou ženou Danou, olympijskou vítězkou v hodu oštěpem, na zádech (oba se shodou okolností narodili ve stejný den; pozn. aut.).

Po osvobození v roce 1945 nastoupil na Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě a stal se vojákem z povolání. To už začal být na domácí scéně opravdu velkou hvězdou a závodil na vyprodaných stadionech. V jízdárně hranických kasáren přišel i na další originální nápad – běhal v těžkých botách pilinami konírny. Prý to nikomu nevadilo, jen se lidé divili, že se chce takto namáhat a zvedat těžké boty z pilin. Jemu to ale vyhovovalo a dokázal takto zdolat i deset kilometrů za večer!

Byl nejspíš také jedním z prvních sportovců na světě, který si všímal účinků stravy na svůj výkon. Vedl si vlastní výživový deník, kam si zapisoval, co snědl i jak se potom cítil a jak se mu pak trénovalo. Dokonce i jakou měl stolici! V jídle se přitom nijak chuťově neomezoval a preferoval spíš zeleninu před masem.

V roce 1948 byl Emil vyslán, už jako trojnásobný československý šampion na pětce, na letní olympijské hry do Londýna, aby zemi reprezentoval v běhu na pět a deset kilometrů. Desítku sice Zátopek vyhrál, před svým později letitým rivalem Francouzem Alainem Mimounem, ale pětikilometrovou distanc paradoxně ovládl Belgičan Gaston Reiff, jehož třicetimetrový náskok už Zátopek nestihl zlikvidovat a o dvě desetiny vteřiny s ním prohrál. Tehdy však začalo Zátopkovo vrcholné období.

Bylo 11. června 1949, když v Ostravě s časem 29:28,2 prvně překonal světový rekord na 10 000 m. Rekordů za život překonal celkem osmnáct, přitom ten z desítky v průběhu let vylepšil ještě čtyřikrát za sebou (což je také unikát) na konečných 28:54,2 z roku 1954 v belgickém Bruselu.

Emil Zátopek na olympiádě ve finských Helsinskách. Magazín KULT* Brno

Byl to rok 1952, kdy se Zátopek na olympiádě ve finských Helsinskách zapsal do dějin světového sportu výkonem, který se dodnes nikomu nepodařilo zopakovat. Tehdy se postupně postavil na start všech tří běžeckých vytrvalostních disciplín. Trať o délce deset kilometrů ovládl 20. července s přehledem a zvítězil před opět druhým Mimounem, kterému se tehdy už přezdívalo „Zátopkův stín“.

To závod na pět kilometrů o čtyři dny později byl o poznání dramatičtější. Do posledního kola sice Emil vbíhal na čtvrté pozici, ale mohutným trhákem své soupeře předběhl. Ti se však nedali a na poslední třístovce byl znovu až za nimi. Jenže! Zátopek byl trénovaný tak, aby vydržel ve sprintu celý okruh! Navíc si všiml, že soupeři začínají ve svém tempu polevovat, proto jim znovu nastoupil, a na to už ostatní nenašli odpověď. Mimouna tím opět odsoudil ke druhému místu.

K dokonání legendárního hattricku zbývalo už jen málo – zvítězit v maratonu. Přitom Emil se tehdy na tuto distanc přihlásil prvně v životě, přestože už měl v nohou patnáct (!) náročných závodních kilometrů a pouhé tři dny na regeneraci. Navíc byl bez zkušeností s tempem na takto dlouhé trati. Přesto si zvolil celkem nemalý cíl – držet se největšího favorita, Brita Jima Peterse

Když však Peters Zátopkovi v první půli řekl, že se mu tempo závodu zdá příliš volné, Zátopek přidal. Jenže zatímco Peters záhy zkolaboval, Emil si v druhé půli závodu ještě povídal s posádkou tiskového vozu, neboť mu maraton přišel nudný. Zdá se, že Zátopkově dokonalé pohodě zabránila jen bolest nohou, kterou prý cítil až někde za krkem. Utrpení však vystřídala čistá euforie, když dorazil na stadion jako první, s více než dvouminutovým náskokem, a doběhl si tak pro třetí zlatou medaili. K atmosféře, která v tu chvíli na stadioně panovala, sám Zátopek později poznamenal „Posledních tři sta metrů jsem dobíhal za takových ovací publika, že jsem docela zapomněl na svoji únavu.“ Nejspíš i proto po proběhnutí cílem přidal rozvášněnému publiku ještě jedno čestné kolečko navíc.

Také čtěte
Emerich Rath. Jméno tohoto pražského Němce je pro pár znalců synonymem pravého sportsmana začátku 20...

Na olympiádě v Melbourne v roce 1956 nastoupil tehdy čtyřiatřicetiletý Zátopek už jen k obhajobě zlata z maratonu, ale skončil šestý, za zlatým Mimounem. Svou sportovní kariéru Zátopek ukončil o dva roky později, v San Sebastiánu, vítězstvím v přespolním běhu na deset kilometrů. Poté nastoupil na ministerstvu národní obrany v oddělení tělesné přípravy vojsk.

Když se však v období pražského jara ’68 přidal na stranu reformátorů, byl jako plukovník z armády propuštěn a za husákovské normalizace hloubil čtyřnásobný olympijský vítěz coby pomocný dělník studny. Od roku 1976 až do svého odchodu do penze pak pracoval v dokumentačním středisku ČSTV. 

Po roce 1989 se naštěstí dočkal rehabilitace a mimo jiné obdržel i státní vyznamenání – medaili Za zásluhy 1. stupně (1998). V roce 1999 byl dokonce vyhlášen Českým olympionikem století, před stříbrnou Věrou Čáslavskou a bronzovým Janem Železným.

Skonal ve věku 78 let v Praze v Ústřední vojenské nemocnici dne 21. listopadu 2000. Během státního pohřbu s rozloučením v Národním divadle mu tehdejší předseda mezinárodního olympijského výboru Juan Antonio Samaranch osobně udělil medaili Pierra de Coubertina – in memoriam. Emil Zátopek je pochován vedle své ženy Dany († 2010) na Valašském Slavíně v Rožnově pod Radhoštěm.

Emil Zátopek. Magazín KULT* Brno

Mohlo by vás zajímat

Článek
Historie
V létě uplynulo 250 let od položení základního stavebního kamene...
Rozhovor
Ostatní
Zkušená politička Jaromíra Vítková je už šest let členkou Senátu ČR...
Článek
Ostatní
Na sociálních sítích běžně narážím na netolerantní názory někoho na...
Top
Článek
Jídlo a pití
Patříte mezi milovníky kvalitních vín? Pak jste určitě přemýšleli nad...