Atmosféra krkonošských hřebenů je nenahraditelná

Poslední závod je pro vás, pane Hodane, celovečerním režijním debutem. Co vás motivovalo k tomu, že jste se rozhodl zaměřit právě na tuto tragickou událost?

Tomáš Hodan: Já pořád vymýšlím nějaké filmy, to je neustálý proces. Každý den mě něco napadá. Konkrétně Poslední závod mě napadl při tradičním přechodu Krkonoš, který chodíme na památku kamaráda Honzy Bouchala, který před lety zahynul na bicyklu pod koly auta. Přešli jsme velkou část Krkonoš, večer si promrzlí vařili čaj na boudě a tam ležel časopis, ze kterého jsme si začali nahlas předčítat příběh Hanče, Vrbaty a Ratha. Hned jsem si říkal, že by to byl dobrý film. Letos je to devět let.

Příběh Hanče, Vrbaty a Ratha byl zpracován v roce 1956 ve snímku Synové hor. Jak vás tento film ovlivnil při psaní scénáře a při natáčení?

Tomáš Hodan: Myslím, že nijak, ačkoli jsem ho samozřejmě znal. Ale když jsem sepsal námět a začali jsme s producentem Ondrou Beránkem chodit po institucích a shánět peníze, tak jsme na hodně místech slýchali, že už to bylo jednou natočené a nemá cenu to dělat znovu. Bylo poměrně složité lidem od filmu vysvětlovat, že se dá látka zpracovat jinak. Takže Synové hor ovlivnili paradoxně více financování než tvůrčí proces.

Poslední závod se více soustředí na postavu Emericha Ratha, kterého hraje Marek Adamczyk. Co vás na osudu Emericha Ratha nejvíce zaujalo?

Marek Adamczyk: Asi ta houževnatost, s jakou procházel životem. Mám z něj pocit takového celoživotního optimismu, se kterým zvládal všechno, co na něj osud nastražil. Myslím, že tenhle jeho přístup zaujal i Tomáše a ve filmu to je docela vidět.

Co pro vás bylo nejobtížnější při natáčení v exteriérech? Museli herci nejprve absolvovat nějakou speciální fyzickou přípravu?

Tomáš Hodan: Nejsložitější je, že se nedá nic plánovat a berete na sebe veliké riziko, že vám do toho počasí hodí vidle. A když nemáte finanční rezervu, je to opravdu velký risk. Málokterý producent by to povolil. Já jsem ten film naštěstí od začátku připravoval s Ondřejem a od začátku jsem jasně říkal, že ho chci točit na místech, kde se ten příběh opravdu stal, protože atmosféra krkonošských hřebenů je nenahraditelná. Samozřejmě je to náročné i fyzicky, ale to mi nevadí. Mně je při fyzickém výkonu dobře. Daleko větší utrpení než měsíc v mrazu na hřebenech je pro mě třeba jeden den strávený na workshopu. To je teď oblíbená filmařská kratochvíle.

Marek Adamczyk: Snažili jsme se dostat do formy, otužovali jsme se, seznamovali se s historickými lyžemi. Nebyla to vysloveně povinnost, ale zaprvé jsme věděli, že nám to při natáčení pomůže, a zadruhé to byla docela sranda. Takové malé teambuildingy jsme si dělali.

Objevili jste při natáčení nějaká nová zákoutí Krkonoš, která jste předtím neznali? A máte tam nějaká oblíbená místa?

Tomáš Hodan: Několik let jsem se věnoval přípravám, takže kromě psaní a studia dobových materiálů jsem samozřejmě všechna místa několikrát obešel. Při natáčení jsem tedy už nic neobjevil, nebyl na to čas. Ale během příprav jsem jednou ráno vyrazil od domku Bohumila Hanče v Hrabačově a šel pěšky na hřebeny. Cestou, kterou zřejmě chodil i on. Byl hustý mlžný opar a za celou dobu jsem potkal snad jenom tři lidi, z toho jeden byla pošťačka. To mělo opravdu magickou atmosféru. Velký kontrast k  lyžařským střediskům, kde řve rádio a na každém sloupu je dvacet reklam.

Film vypráví mimo jiné o lidech, kteří se ocitají na hranici mezi životem a smrtí. Zažili jste někdy podobně nebezpečné situace?

Tomáš Hodan: Jezdil jsem jeden čas točit do válek, ale na rozdíl od svých kolegů jsem se nikdy nedostal pod přímou palbu. Ostřelovali základny, kde jsme spali, ale Tálibán neměl moc dobrou techniku, takže člověk vždycky stihl utéct do krytu. Do Posledního závodu jsem spíš promítal své běžecké zkušenosti, přičemž několikrát jsem se samozřejmě ocitl na hranici vyčerpání a překonával krizi.

Marek Adamczyk: Takhle extrémní nikdy. Asi nejvíce jsem se tomu přiblížil, když jsme se při sjíždění jedné italské řeky vyklopili v takových prudkých peřejích. Najednou se váš horizont událostí smrskne na nejbližší vteřiny, snažíte se zachovat klid a zároveň co nejrychleji najít způsob, jak se nadechnout, vymanit se z proudu a dostat se na břeh. Nic příjemného to nebylo.

Máte nějaký oblíbený český nebo zahraniční sportovní film?

Tomáš Hodan: Já jsem dítě videa. Takže mám z  dětství nakoukané některé filmy, které zkrátka byly doma na kazetách. Měli jsme doma Hráče z Indiany, k tomu filmu mám nostalgický vztah, je to klasické, výborně udělané sportovní drama. A miloval jsem také Přežít, o ragbyovém týmu, který ztroskotá v Andách, podle skutečné události. Tyto dva filmy jsou ve mně usazené a Poslední závod zřejmě ovlivnily.

Marek Adamczyk: Těch bude asi docela dost. Například v dětství jsem viděl nesčetněkrát Kokosy na sněhu – ten se mi asi vybaví jako první. Pak dokument Pásky z Nagana – výborně udělaný a pro mě také trochu návrat do dětství. Dále například Rivalové, Moneyball, Zuřící býk a z českých určitě Zátopek a Fair play