Na Mílích se nedá plánovat

Je tolik témat a  oblastí, o  kterých bych mohl psát. Vydalo by to na několik stránek, možná na celou knihu. Mám ale omezený prostor, a tak bude moje výpověď stručná.

Za všechno může Richard

Kdybych se letos neseznámil s  Richardem Štěpánkem, který se závodu poprvé zúčastnil už v  roce 2013, nevěděl bych, že nějaké „Míle“ vůbec existují. Jeho životní příběh mě ovšem oslovil natolik, že jsem se o  závod začal zajímat. Napsal jsem jeho zakladateli Honzovi Kopkovi, jestli bych se letošního ročníku mohl ještě zúčastnit (bylo již po registraci), že bych rád o závodě napsal reportáž. Povedlo se a já 2. července stanul na startu jižní trasy 1000 Miles v  Hranicích u  Aše s  vizí dojet do cíle ve slovenské Nové Sedlici. Absolutně jsem přitom netušil, co mě čeká.

200 km a nové kolo

V roce 2021 mi ukradli horské kolo. Nové kolo Corratec X-vert jsem si převzal cca tři týdny před startem závodu a  stihl jsem na něm najezdit přibližně dvě stě kilometrů. Moc připraven na 1000 Miles jsem tedy nebyl, ale spoléhal jsem na svalovou paměť a na to, že moje nohy závod zvládnou. Bláznovství. Zároveň jsem neměl čas nastudovat podrobně celou trasu závodu. Nakonec jsem však svou nepřipravenost vnímal jako výhodu. Alespoň v  mém případě totiž platilo rčení: „Čím méně, tím lépe!“ Na takto extrémní závod se ani připravit nedá. Zkuste vzít kolo a nasednout a sesednout z něj padesátkrát za sebou. Naložte na něj dvacet kilo zavazadel a zkuste je vytlačit po schodech dvanáctipatrového domu – několikrát za den.

Strasti na trase

Měl jsem nové kolo a byl jsem za to rád. Měnil jsem na něm pouze brzdové destičky, které se opotřebovávaly rychlostí světla. Na trase jsem musel do servisu pouze jednou, když mi větev ohnula patku přehazovačky. Neminuly mě ani defekty na obou kolech. Přezouval jsem šestkrát v jeden den. Od té doby nesnáším akátové trnové větve. Poté, co mi přední kolo ujelo na mostku z kulatin těsně před dojezdem do Vyššího Brodu, skončil jsem obličejem v potoce. K mé smůle byl částečně vybetonován. Narazil jsem si obě kolena a málem jsem si zlomil nos. Od toho mě zachránily štít na helmě a brýle. Stalo se mi to vpodvečer pátého dne. V noci jsem toho moc nenaspal a stále přemýšlel, jestli mi pravé koleno na druhý den dovolí šlápnout do pedálů.

Také čtěte

Tisíc mil vašeho dobrodružství

Možná vás napadne, zda je ultramaraton Extrémní závod vlastní silou na 1 000 mil napříč Česko...

Dovolilo, i když velmi bolestivě. Různými technikami jsem se snažil bolesti zbavit. Poctivě jsem obě kolena mazal kostivalovou mastí. Vůle dojet do cíle byla silnější. Zaměstnával jsem hlavu jinými myšlenkami a po pár dnech jsem již koleno ani nevnímal. Zvyklo si, protože nemělo na výběr. Šlapal jsem dál. Od toho karambolu jsem byl velmi obezřetný. A  části trasy, které se mi zdály extrémně nebezpečné, jsem raději šel pěšky. Rozhodl jsem se neriskovat, protože jakýkoli další pád by mohl mé putování ukončit. Chtěl jsem především dokončit závod a už nikdy více nezažít takové utrpení.

Dobří lidé, přátelé a mílaři Na trase mě potkalo mnoho dalšího. Prodělal jsem malý úžeh, horkost, svalovou horečku, propocení, silné nachlazení i  ztrátu hlasu. S tím vším jsem musel bojovat a neustále pokračovat v  cestě. Přesvědčil jsem se, že když hlava zavelí, tělo se přizpůsobí. Alespoň u mě to platilo. Všechny zmíněné neduhy ale nakonec vyšumí jako bublinky ze sklenice sektu. Zůstávají jen vzpomínky na všechny dobré lidi, kteří byli vždy ochotní pomoct, umožnili mi přespání atd.

Nejhlubší stopu v mém srdci ale zanechali „mílaři“, se kterými jsem se potkal a strávil s nimi na trase nějaký čas. Přátelství přitom vznikala rychlostí světla. Za všechny zmíním jen Pavla, se kterým jsem se potkal na kontrolním stanovišti CP1. Byl šťastný jako blecha, když jsem mu předával jeho dres, který cestou vytratil a já ho sebral. Tehdy jsem si uvědomil, že upřímné lidské přátelství je nadevše.

Také čtěte

Jak se stát mílařem aneb Vyprávění účastníka

O tom, že urazit tisíc mil vlastními silami v podstatě naráz, jen s přestávkami na odpočinek, občerstvení či spánek, je náročné, asi nikdo nepochybuje. Pro někoho je to dobrodružství, pro někoho utrpení, pro někoho splněný sen, pro někoho životní výzva, pro někoho…

Uvědomil jsem si ale ještě minimálně dvě další věci. Tou první je nepopsatelnost a  nepřenositelnost všech pocitů, zkušeností a  poznání, které mě při závodě provázely. Kdo nezažil, nepochopí! Druhým poznáním je, že závod se nedá naplánovat. Můžete se o  to pokusit, ale pokud vám do cesty vstoupí zranění, defekty nebo jiné závady, vše je rázem jinak a plány se bortí jako domeček z karet. Dokazuje to i mých 19 dní 21 hodin a 46 minut, které jsem na trase závodu celkově strávil, byť původně byly plánovány dva týdny. Těch skoro šest dní stálo za to. Nelitoval jsem. Pochopil jsem, že 1000 Miles Adventure je paralelou k životu. Skoro nic o něm nevíte, ale nastoupíte do něj s chutí žít a prožít jej co nejlépe.

Po závodě mi Richard poslal gratulaci s dovětkem: „A příští rok severní trasu!“ Zasmál jsem se tomu. Uvidíme, zatím se ve mně všechno pere. Další dojmy a  pocity, které se na tyto stránky nevešly, si přijďte poslechnout na mou přednášku. Pozvánka bude zveřejněna na kult.cz.