Těšínské divadlo přijelo na 2. ročník mezinárodního festivalu Dokořán se svou velice úspěšnou inscenací Těšínské niebo. Co pro vás znamená účast vaší hry v rámci festivalu?
Radovan Lipusi: Je to takové osvěžení. Ale především musím říci, že je to neustále (už druhým rokem) velké překvapení. Protože když jsme představení dělali s Renatou Putzlacher, Jarkem Nohavicou a Tomášem Kočkem, nebylo naší ambicí vytvořit inscenaci, s níž se bude jezdit po festivalech. Zároveň jsme nepočítali, že představení bude sdělné i mimo region těšínského knížectví. Že se tak stalo a že představení slaví 90. reprízu (hrálo se při vyprodaných hledištích v Hradci Králové, Ústí nad Orlicí, Praze...), je pro mne velmi příjemné překvapení. A to, že budeme hrát i na Smetanově Litomyšli mezi Smetanou,  Dvořákem či jinými velikány, je docela půvabné a velmi si to užívám.

V této inscenaci jsou neopomenutelnou součástí i texty Jaromíra Nohavici. Měl proto sám autor potřebu jakkoli zasahovat do následné realizace?
Radovan Lipusi: Jaromír Nohavica nám nechával naprosto volnou ruku. Vždy se jen zvědavě zeptal, jak jsme daleko s realizací. Sem tam přijel na zkoušku, ale vždy pouze seděl a pozoroval, jak práce pokračuje. Zároveň velmi ochotně znovu nazpíval píseň Nebe je tu a namluvil asi tři věty, jež se v představení objeví. Ale jinak přijel až na premiéru s čistýma očima. Dokonce po představení sám řekl, že až teď si uvědomuje, co napsal a o čem jeho texty vypovídají. Celou dobu nám fandil z dálky a toto představení si troufám říci vnímá jako takovou svou oběžnici, která je mu hodně blízká, ale zároveň si svébytně žije svým vlastním životem.

Proč tramvajová rallye?
Radovan Lipusi: Tato inscenace je taková horská dráha, prostě sentimentální tramvajová rallye. Jede to nahoru, dolu, pomalu, rychle. Já osobně to má rád i v divadle, když hned na začátku nevím, jak co dopadne, a nenechá mne nikdo v klidu až do konce. Tady se to neustále potácí mezi groteskou, kabaretem, obrázkovou skládačkou, skečem... Je to rallye cestou necestou.

Paní Paseková, jak na vás, jako na jednu z členek souboru, působil scénář, který jste si přečetla?
Halina Paseková: Po přečtení jsem naprosto nevěděla, co to vůbec bude, jak by celé představení mělo vypadat a snad by se i dalo říci, že jsem měla pocit zděšení. Ale zděšení v dobrém slova smyslu. Netušila jsem, jak se dá vše, co bylo ve scénáři, propojit a jak bych měla pojmout svou roli. Přece jenom hraji řeku, jež protéká Těšínem. Když se mne dnes někdo zeptá, jak se řeka hraje, tak jen odpovím: na to se musíte podívat! Ale jsem strašně za tuto roli vděčná. A moc krásně se mi hraje.

S Těšínským niebom jezdíte i mimo svou domovskou scénu, máte pocit, že je rozdíl v publiku?
Halina Paseková: Je rozdíl. Neboť se jedná o cizojazyčné představení. Takže například v Čechách, když představení začíná v polštině, se publikum snaží poslouchat a bavit se začíná až po deseti minutách. Tak to tedy alespoň cítíme. No a v Polsku zase opačně. Ale i přes drobné jazykové problémy toto představení berou diváci všude moc krásně.

Dá se říci, že je tato hra pro vás „srdíčkovou“ záležitostí?
Halina Paseková: Určitě ano, stoprocentně!

Našla by se nějaká překážka, která vznikla při překladech a samotném psaní scénáře?
Renata Putzlacher: Překlady byly již vlastně hotovy, neboť Jarka Nohavicu překládám už přes deset let. Avšak nejtěžší byl asi samotný výběr písní, neboť máme rádi velké množství Jarkových písniček. A každý máme nějaké tzv. favoritky. Ale na konec rozhodovalo, na čem se dohodneme po stránce hudební, režijní a hlavně i na základě obsazení! Neboť texty Jaromíra Nohavici zde zpívají i ženy a ještě ke všemu polsky. Některé role jsou psány hercům přímo na tělo, což bylo velice rozhodující. Dokonce některé scény vznikaly až v průběhu generálních zkoušek.

To muselo být velice náročné?
Renata Putzlacher: Bylo, ale herci byli nesmírně trpěliví a za to jsme je velice milovali! Snažili jsme se jim vysvětlit, kam to všechno směřuje, a že je to pro dobro představení. Vlastně začátek u stolu byl naprosto odlišný od finální podoby inscenace. Ale bylo to příjemné dobrodružství.

A nebyl následně problém v jazykové bariéře?
Renata Putzlacher: Bylo nutné mezi sebou komunikovat, neboť někteří herci jsou až ze severního Polska a tam nemají možnost češtinu poznat. Ale samozřejmě tomu tak bylo i u některých českých představitelů v rámci polštiny.
Radovan Lipusi: Ale nebylo to až tak obtížné, když se lidi chtějí domluvit, tak se domluví. A přitom mohou mluvit různými jazyky. Ale když někdo nechce, tak se nedomluví. Je to jen otázka vůle, schopností a hlavně chuti. Takže jazyk je až druhotný.

Na základě jakého podnětu jste se rozhodli propojit dva cizojazyčné soubory?
Radovan Lipusi: Vždy mne fascinovalo, že v jedné budově jsou dva herecké soubory, které se prakticky nikdy nepotkaly jinde než v klubu, u okýnka na výplatu či krejčovně. Ale nikdy na jevišti! No a když přišla nabídka na mé hostování na polské scéně, tak mne napadlo to propojit s českým souborem. A dnes jsem velice rád, že to takto dopadlo. Což byla samozřejmě i značně zajímavá skutečnost. Nejen pro mne, ale i pro herce v takových věcech, jako je terminologie či režijní pokyny. Museli jsme si třeba vysvětlovat, jak se řekne v polštině štronzo a následně i co to znamená.
Renata Putzlacher: V polštině například opona = pneumatika. Takže v momentě, kdy zaznělo sálem, že padá opona, u polské části souboru to vyvolalo nebývalé zděšení a úlek.
Radovan Lipusi: Ale i tak nenastal žádný šprajc a jsem za to velice vděčný.

A na závěr, co vás čeká v následující sezóně?
Renata Putzlacher: Ráda bych vydala svou sbírku básní pod názvem Angelus, kterou Radovan překládá. Na což se velice těším a je to pro mne taková srdeční záležitost. No a mezi tím vycházejí desky mých přátel, jimž jsem překládala texty.
Radovan Lipusi: Samozřejmě sbírka, kterou zde Renata zmínila. Je to sice nesnadná, ale za to nádherná práce. Mimo jiné chystám ještě jednu knihu pod názvem Scénografie Ostravy, která by měla vyjít na podzim a která se zabývá vazbami a prostupování architektury divadlem. Jinak jsem začal opět točit Šumná města a zároveň se chystám na inscenace v Ostravě, Národním divadle Moravskoslezském a divadle Loutek.