Lidé

Hana Holišová

Zveřejněno dne 15. 4. 2009
ROZHOVOR: Vzpomínám na setkání s úžasnými lidmi
O divadelních a televizních rolích, ale i o dětkých snech jsme si povídali s herečkou a zpěvačkou Hanou Holišovou (29).

Pomyslné jablko rodičů, dirigenta a korepetitora Evžena Holiše a zpěvoherní sólistky Hany Horké, se původně zakutálelo dále od uměleckého stromu – vydala jste se studovat Střední pedagogickou školu do Boskovic. Po maturitě jste však podala přihlášku na JAMU. Geny nakonec zvítězily, nebo jste si cestu k divadlu musela najít sama?
Ve svých třinácti letech jsem ještě neměla žádnou konkrétní představu o tom, čím bych se jednou chtěla živit, tak jsem se po vzoru kamarádky vydala na střední pedagogickou školu. Odmalička jsem hrála na klavír, takže jsem si jako specializaci zvolila hudební výchovu a také jsem začala zpívat a hrát ve školní kapele. Možná i díky tomu se začaly probouzet nějaké ty rodičovské hudební geny. Při rozhodování kam na vysokou školu to byla spíš náhoda. Poradil mi tatínek – ať to zkusím na herectví a já to bez velkých nadějí i ambicí zkusila. A ono to vyšlo.

V profesionální praxi se věnujete zpěvu a muzikálu, proč jste tedy studovala činoherní herectví?
Přijímačky na JAMU jsem dělala na činohru i na muzikál. Vzhledem ke zkušenostem spíše hudebním než hereckým jsem si dělala větší naděje na muzikál, ale k mému překvapení mě přijali na činohru.

Od roku 2005 jste ve stálém angažmá muzikálového souboru Městského divadla Brno, před tím jste působila na „volné noze“. Potřebovala jste si osahat herectví jen tak, svobodně, anebo právě po třech letech jste dostala nabídku angažmá, které vás oslovilo?
Chtěla jsem dělat obojí, činohru i muzikál, což ve většině divadel u nás možné není, tak jsem zvolila „volnou nohu“.  Nabídka angažmá do Městského divadla přišla už dřív, ale dala jsem přednost různorodým zkušenostem v různých divadlech a potkávání se s novými lidmi. Vyhovovalo mi, že jsem byla sama sobě pánem. Po třech letech jsem se ale rozhodla angažmá do Městského divadla přijmout. Přineslo mi spoustu zajímavé práce, krásných rolí i cestování po Evropě.

V těchto dnech finišují přípravy muzikálové inscenace Evita na vaší domovské scéně, kde studujete titulní roli. Byla vám nabídnuta, nebo si tvůrci vybírali z více adeptů?
Role Evity mi byla nabídnuta. Bylo to nečekané překvapení vzhledem k tomu, že za letošní sezónu už mám v divadle za sebou několik premiér.

Patří Evita mezi role, u kterých jste ráda, že vás potkaly? Jaký k ní máte vztah?
První byla samozřejmě radost z takové krásné příležitosti, ale hned v zápětí na mě přišly i pochyby. Po hudební stránce je jednoznačně tím nejtěžším, co jsem zatím kdy dělala. Hudba je nádherná, zaujala mě už před lety, když jsem viděla filmovou verzi s Madonnou v hlavní roli. Divadelní pojetí je ale hudebně mnohem náročnější než filmová verze. Některé komplikované pasáže mi zní tak, jako by se Lloyd Webber nechal inspirovat Janáčkem. Dostali jsme k prostudování různé materiály o životě i smrti Evy Duarte-Peron. Reálný příběh života téhle ženy je neuvěřitelný, obdivuhodný, zarážející, opředený mnoha tajemstvími a pasáže mluvící o příčinách její smrti jsou místy opravdu neskutečné. Zajímalo by mě, jak se to vše odehrálo doopravdy. Jestli zemřela přirozenou smrtí, nebo se přičinil někdo, komu byla nepohodlnou, a taky jak dalece byly ve skutečnosti její činy vypočítavé, nebo upřímné.

Na co byste nalákala diváky na premiéru?
Od mnoha muzikálů se Evita liší právě tím, že příběh je napsán podle skutečnosti, to je pro mě osobně lákavé. Je to velký hudební zážitek a v neposlední řadě, má blond paruka taky stojí za shlédnutí.

Vaše úspěchy sahají i mimo divadlo – hrajete v televizním seriálu Velmi křehké vztahy, stála jste i před filmovou kamerou. Co vám tyto zkušenosti přinesly nového?
Seriál Velmi křehké vztahy byl pro mě první větší zkušeností před kamerou. Musela jsem se naučit přepínat mezi divadelními a filmovými hereckými prostředky, které jsou odlišné. Pro mnohé je to pod úroveň hrát v takovémto typu seriálu, ale já to vnímám jako velkou zkušenost a skvělou příležitost naučit se fungovat před kamerou. Těžké je nepodlehnout rutině, která se při takto dlouhodobém natáčení dostaví. Při náročném tempu natáčení a velkém množství stále nových textů je to taky dobrý trénink paměťových buněk.

Byla jste dítětem vyrůstajícím v divadelním prostředí, znáte trému, ostych?
Fakt, že jsem vyrostla v divadelní rodině, neměl na trému bohužel žádný vliv. Mám ji pořád,  k tomuto povolání asi prostě patří.

Díky castingu jste získala hlavní ženskou roli v připravovaném říjnovém původním českém muzikálu Kudykam, který na podzim uvede Státní opera Praha. Jak se na tuto práci těšíte?
Vzpomínám na už zmiňovanou velkou trému a pocity zvláštní zodpovědnosti, ale hlavně na setkání s úžasnými lidmi. Je to úplně nový typ projektu, s jakým jsem se nikdy nesetkala. Moc se na to těším. Velmi si vážím toho, že pan Michal Horáček, Petr Hapka a celý tvůrčí tým sází na úplně jiný okruh lidí, než je v pražských hudebně divadelních projektech zvykem. Jdou si vlastní cestou s naprosto jasnou vizí, co od tohoto projektu očekávají. I kdyby to pro mě skončilo pouhou účastí na konkurzu, byla bych za tuto zkušenost a setkání vděčná.

S režisérem Dodo Gombárem a skladatelem Davidem Rotterem jste pořádala šansonové večery. Neuvažovala jste o pěvecké dráze – třeba v dětství?
Asi jako každá malá holka jsem chtěla být Darinka Rolincová... Nyní po dráze zpěvačky netoužím, ale duetem s Freddie Mercurym bych určitě nepohrdla.

Jste pěvecky i pohybově nadaná, co pro vás zpěv a tanec znamenají?
Radost, dřinu a obživu.

Před lety jste coby mladinká brněnská herečka získala v Hudebním divadle Karlín roli Aleny v Noci na Karlštejně, která vám přinesla dokonce nominaci na Thálii. Jak to cítíte dnes?
To, že se mi podařilo probojovat se do Noci na Karlštejně, jsem tenkrát považovala za svůj velký úspěch. Dodnes tohle představení hraju moc ráda. Byla to velká zkušenost potkat se na jevišti s herci, jako jsou pan Kostka, Brzobohatý a mnoho dalších, které jsem dříve mohla obdivovat jen jako divák.

Jste úspěšnou a vytíženou herečkou, po čem momentálně toužíte?
Bylo by fajn, kdyby se Brno přesunulo o sto osmdesát kilometrů blíž k Praze, a já bych tak měla víc času na osobní život, rodinu a přátele.

Když se ohlédnete za svými začátky, máte pocit, že jste to měla jako dítě umělecky úspěšných rodičů snazší, nebo naopak těžší?
Snazší možná v tom, že mi rodiče byli a jsou velkou oporou. Těžší v tom, že občas čelíte podezřením, že to jako dcera divadelníků máte jednodušší.

Na které tři role a inscenace byste pozvala čtenáře?
Čarodějky z Eastwicku – to je moje srdeční záležitost. Pohodové, odreagovávací, vtipné.
Equus – příběh chlapce, který je napsán podle skutečné události. Mrazí mě při pomyšlení, jaké důsledky může mít fanatismus náboženský nebo jakýkoli jiný. Evita – snad to nezakřiknu, když pozvu diváky na zajímavý hudební zážitek.


Hana Holišová (1980)
Absolventka činoherního herectví JAMU. Hrála ve zpěvoherním souboru Národního divadla Brno, na Nové Scéně v Bratislavě, v Divadle Bolka Polívky, Divadle pod Palmovkou, ... Dnes je sólistkou Hudebního divadla Karlín a Městského divadla Brno.

Foto: Městské divadlo Brno

Iveta Macková
Článek otištěn v Kult 04/09
 Přidejte k článku první komentář >> 
Hana Holišová
Časopis:
Reklama:

Novinky:
Chester Brown
Sex není zadarmo
Argo
Chester je unaven ze vztahů s ženami, a po dalším rozchodu se rozhodne nezkoušet znovu najít pevný vztah s jinou dívkou. Sex mu ovšem schází, a získává ho tou nejsnadnější cestou: platí za něj.
Reklama:

Anketa:
Lidem z Prahy občas závidím:
Divadla (21.8%)
Kina (14.6%)
Galerie (14.4%)
Koncerty (16.7%)
Památky (15.5%)


Odběr zpráv:
Chcete odebírat zprávy? Registrace


Copyright © 2005–2014 Radek Holík
Google+