Filmy

film, letní filmová škola, Uherské Hradiště, rozhovor, Aleš Říman, kino

Zveřejněno dne 17. 8. 2008
Letní filmová škola aneb ročník velkého třesku
První rok bez Jiřího Králíka, mnohaleté ikony „filmovky“, se stal příležitostí a zároveň prubířským kamenem pro nového uměleckého ředitele Pavla Bednaříka. On i celý štáb Letní filmové školy v Uherském Hradišti se musel vyrovnat s dluhy minulosti, které byly propírány i mediálně, a tak je netřeba znovu opakovat.

Důsledkem toho došlo k jistému zeštíhlení, jak počtu sálů, projekcí, tak i počtu akreditací. Další změnou je návrat k původu této akce, tj. ke vzdělávání diváka, koneckonců jedná se o školu, ne o filmový festival. To se setkalo s nevolí části účastníků filmové školy, tento trend však má pokračovat i v příštích letech. Je tedy možné, že cílová skupina nazná jistých změn oproti minulosti. I přes jisté problémy a občasné zaskřípání se však, a to je nejdůležitější, povedlo toto soukolí udržet v chodu, a tak se můžeme těšit na další ročníky filmovky v Uherském Hradišti.
Následující rozhovor s Alešem Římanem, členem štábu a vedoucím sekce Přepisování minulosti, přibližuje pohled ze strany organizátorů.

Jak se ti proměnil pohled na Letní filmovou školu změnou z diváka na organizátora?
Myslím, že jako účastník si člověk nemůže plně uvědomit penzum práce, které za jakoukoli filmovou přehlídkou stojí. Tudíž jsem si jej dříve neuvědomoval. Ale pohled jako takový se nezměnil. Vždycky jsem filmovku vnímal jako výjimečnou možnost ke skloubení „pouhé“ přehlídky s doplňkovým programem edukativního charakteru. Jsem rád, že jsem mohl dílčím způsobem pomoci k tomu, že se tato vize začala po letech znovu naplňovat.

Letos byla LFŠ poprvé bez postavy Jiřího Králíka. Kde vidíš posun k lepšímu a kde je naopak ještě prostor pro rozvoj?
Částečně už jsem na tuto otázku odpověděl v rámci odpovědi předchozí. Králíkův posun od filmové školy směrem k roztříštěné, bezpohlavní, komerční filmové přehlídce považuji osobně za velmi nešťastný. Domnívám se (oproti níže zmíněným výtkám), že jsme nabídli čitelnější dramaturgii s několika dramaturgicky ucelenými sekcemi, z nichž některé byly atraktivní pro širokou diváckou obec, jiné pro odbornou veřejnost. Žádné vágní kategorie typu Film a život, do nichž při troše nestoudnosti narvete i Návrat oživlých mrtvol. Také zmizel chaos kolem avizovaných a nekonajících se projekcí, filmy, které jsme slíbili, jsme promítli.
Co se týče pochybení, některé sekce (třeba Přepisování minulosti) si vystačí s menším, konstantním projekčním prostorem, stalo se, že jsme neodhadli prostor pro konkrétní film, který pak zabíral místo diváčtějším tahákům. Zklamáním byla pro mě úroveň Filmových listů.

Jak se díváš na letošní mediální kampaň LFŠ?
Velmi dobré, skvělá grafika, velmi dobře vedená mediální kampaň.

Ozývají se i hlasy o nezvládnuté organizaci a zredukované dramaturgii... Zde máš prostor pro své vyjádření.
Znovu myslím, že jsem na tuto otázku již dílem odpověděl. Jenom ještě k některým výtkám, se kterými jsem se setkal. Je třeba si uvědomit, že některé promítací prostory, které oproti poslední LFŠ zmizely z programu (konkrétně Zimní stadion), znamenají jisté penzum peněz za pronájem. Letos i v příštích letech je důležitou položkou rozpočtu LFŠ položka „Dluhy po Jiřím Králíkovi“. Kdyby této položky nebylo, nebylo by o čem přemýšlet a Zimní stadion by v nabídce patrně byl. Peníze jsou onou klišovitou alfou i omegou podobných akcí a zredukovaná dramaturgie i síť projekčních míst jde z větší části na vrub rozmařilosti Králíkova vedení LFŠ. To není alibismus, to je fakt. Co do organizace, za jedinou větší chybu považuji pozdní zveřejnění programu LFŠ na internetu. Ale i tu je potřeba přičíst časovému presu, ve kterém letošní LFŠ vznikala. Opravdu si myslím, že vzhledem ke všem problémům, které byly znatelné ještě v únoru či březnu, byl výsledek velmi dobrý. Myslím, že Pavel Bednařík o nedostatcích ví a hlavu do písku před nimi vedení LFŠ nestrčí. Ovšem je zde otázka, co považovat za nedostatek. Pláče nad tím, že za Králíka se sedělo na schodech a teď to nejde, nebo nad tím, že na náměstí v letním kině neběžely Vratné lahve, jsou totiž pouze úsměvné.

Ve své sekci Přepisování minulosti jsi měl podtitul „otevírání starých ran je nezbytností“. Uplatňuješ to i při ohlédnutím se za prací Jiřího Králíka?
Ano, myslím, že by se o ní mělo hovořit otevřeněji. Králík je do jisté míry obdivuhodný nadšenec. To ovšem neznamená, že je to dobrý manažer a že rozumí filmu. Proti prvnímu tvrzení se jasně staví výsledky jeho hospodaření, proti druhému programy posledních ročníků LFŠ. Speciálně bych rád upozornil na naprostou absenci dramaturgie sekcí Film a … (cokoliv chcete) a některá absurdní prohlášení: Film jsem neviděl, ale je skvělý; Za deset minut poznám, zda je film dobrý či ne; Chci objevovat nové filmy a staré ať si nechají akademici apod.

A jak to aplikovat na letošní olympiádu?
Letošní olympiáda mi působí takřka schizofrenní stavy. Jako velký sportovní fanoušek se často nechám unést výjimečnými sportovními zážitky, které mi jako diváku nabízí. Při vědomí, že jsou to ale právě tyto zážitky, co legitimizuje čínskou komunistickou totalitu, mne neskutečně mrazí.

Tvá sekce byla novinkou. Jak ji s odstupem hodnotíš? Naplnila se očekávání? Jak by se mohla v budoucnu proměnit?
Myslím, že šlo o sekci pro užší skupinku diváků se zájmem o historii a problematiku vztahu historie a filmu. Připravovali jsme ji s Honzou Šulcem a Pavlem Bednaříkem s větší ambicí stran komplexnosti postižení tématu, zůstaly nakonec jen hrané filmy, a to z časových i finančních důvodů. Někdy mě přece jen mrzel nezájem širšího publika o palčivé období české historie, jakou normalizace bezesporu byla, ale satisfakcí pro mne byly kladné odezvy právě ze strany odborné veřejnosti a především vysokoškolských studentů, kteří navštěvovali hojně i doprovodné přednášky v rámci sekce. Ty považuji společně s fundovanými úvody historiků Petra Kopala, Petra Cajthamla, Petra Koury, Michala Arnota či Jaroslava Pinkase za velkou devizu sekce. Doufám, že Přepisování minulosti v programu LFŠ zůstane, pokud ano, je před námi opravdu široký prostor k mapování, téma vztahu historie, ideologie a filmu je téměř nevyčerpatelné a velmi pestré. Fakt.

Když bys měl hodnotit práci kolegů v jiných letošních sekcích, řekl bys…
Že ji nemohu posoudit, neboť některá témata jsem vůbec nestihl sledovat. Ovšem všechny čtyři autorské retrospektivy byly připraveny velmi dobře (Švankmajer, Jakubisko, Kohout, Medem) a komplexně, výběr filmů v rámci tématu Palestina/Izrael na mne zvenčí působil také velmi reprezentativně.

Co se ti vybaví při pohledu na současný program českých kin?
Sebevědomý pohled Deany Horváthové, řečové vady Zdeňka Trošky, pevná a osmahlá lýtka Brada Pitta, Support Lesbiens vyjící na motivy Máchovy geniální básně zmrvené F. A. Brabcem k nepoznání a Mirka Spáčilová, která na to všechno pomocí Wikipedie píše nepovedené reklamy a lidé ji za to mají tolik rádi. To záleží na tom, co zrovna dávají. A také to, že musím ještě minimálně třikrát na Nolanova Temného rytíře. Kdo neviděl Heatha Ledgera, jak nechává zmizet tužku, neví, co je Film a magie...

Foto: Viktor Pekař

Viktor Pekař
 Přidejte k článku první komentář >> 
film, letní filmová škola, Uherské Hradiště, rozhovor, Aleš Říman, kino
Časopis:
Reklama:

Novinky:
Marie Svatošová, Aleš Palán
Neboj se vrátit domů
Kalich
Co se stane, pokud pacientovi o jeho zdravotním stavu dlouhodobě lžeme? Má vážná choroba nějaký smysl? A proč umírající nezabíjet, jak si přejí zastánci eutanázie, ale naopak respektovat jejich život až do přirozeného konce a být jim nablízku? Nejen o těchto věcech hovoří v knize rozhovorů Neboj se vrátit domů zakladatelka hospicového hnutí v ČR Marie Svatošová. Rozhovor s ní vede spisovatel a novinář Aleš Palán.
Odběr zpráv:
Chcete odebírat zprávy? Registrace


Copyright © 2005–2018 Radek Holík
Google+