29. dubna vystoupí v Brně s repertoárem nezvykle zaměřeným převážně na osobnost a dílo nedávno zesnulého spolutvůrce českého tanečního swingu, Jiřího Traxlera.
Dobrý den, na začátek by asi bylo ideální, kdybyste čtenářům představil váš dubnový koncert. Na co všechno se mohou těšit?
Koncert se jmenuje Potkal jsem svůj sen. Připravoval jsem ho ke 100. výročí narození Jiřího Traxlera, společně s ním ještě za jeho života. Bohužel loni v létě Jiří Traxler odešel do jazzového nebe, takže se koncertu nedočkal. 12. března měl oslavit 100 let. Nicméně já jsem dostál svému slibu a tento koncertní program hrajeme. Zazní v něm jeho písničky, ale nejen ty. Aby byl program pestřejší, domlouvali jsme se, že by bylo dobré zahrát i skladby z repertoáru orchestrů, které obdivoval, které jej ovlivnily. On, stejně jako všichni Evropané, miloval nahrávky amerických kapel. Velkým vzorem pro něj byl Duke Ellington, jehož skladby určitě neopomeneme. V každém případě to nebude žádné unylé, sentimentální vzpomínání. Jiří Traxler miloval život, doslova ženy, víno a jazz!
Zazní zde výhradně písně Jiřího Traxlera nebo i další stálice vašeho repertoáru?
Možná, že zazní, ale celkově je program složen téměř výhradně z nově připravených kusů.
Mohl byste shrnout vliv Jiřího Traxlera na vývoj soudobé české hudby obecně, možná bez ohledu na žánr?
To bych nepřeceňoval, vzhledem k tomu, že žil posledních 50 let svého života v Kanadě. Ale Jiří Traxler byl skutečně jedním z hlavních protagonistů českého swingu 30. a 40. let. Účastnil se zásadních mezníků v české swingové historii. V roce 1935, ve svých 23 letech, byl pianistou a hlavním aranžérem Orchestru Gramoklubu, což byl první jazzový bigbandový pokus, který vznikl v Praze. Bohužel neměl dlouhého trvání, ale rozhodně to byla velice smělá záležitost. Poté úzce spolupracoval s Jaroslavem Ježkem, byl pianistou orchestru R. A. Dvorského a po válce navázal na spolupráci s orchestrem Karla Vlacha. Jeho kariéra prakticky skončila v roce 1949, kdy odešel nejprve do Německa a poté do Kanady.
Zmínil byste díky osobní zkušenosti s ním hlavní důvody, které jej k tomu vedly?
On věděl, že se schyluje k něčemu strašnému, což pociťoval i na své osobě, protože postupně přicházely nejrůznější zákazy, nesměli jej hrát v rádiu a tak dále. A to byl teprve rok 1949. Bylo mu jasné, že tady zůstat nemůže. Svoboda mu byla dražší než kariéra. Odcházel, aniž by tušil, jestli se mu podaří navázat na velice úspěšnou domácí kariéru.
V Kanadě se živil jako technický kreslič, proč se dále nevěnoval hudbě?
Když odešel do Kanady, usídlil se v Montrealu. Jak sám říkal, v té době to bylo hudebně mrtvé město. Mohl se pochopitelně živit jako barový muzikant, ale to nechtěl. Kariéry se vzdal a stal se technickým kresličem v jedné letecké společnosti. Tak se živil až do důchodu. Do něj odešel dokonce předčasně, protože se chtěl naplno věnovat své největší lásce, a tou byla příroda. Kvůli ní se vlastně usídlil v Kanadě.
Byl jedním z důvodů i klesající zájem o swing jako takový v 50. letech?
Jistě. Jiří Traxler však byl velice šikovný a zručný aranžér, a kdyby žil v nějakém městě, které trochu žilo showbyznysem, tak by se možná neuplatnil jako muzikant nebo skladatel, ale jako aranžér určitě. Ještě v Německu se mu podařilo prosadit se jako aranžér v jednom rozhlasovém bigbandu, kde mu některé aranže dokonce nahráli, jenže jeho prostě lákala Kanada.
Mohl byste pohovořit o chystaném vydání pamětí Jiřího Traxlera v České republice, které zatím vyšly v Americe díky 68´ Publishers Josefa Škvoreckého?
Pevně věřím, že již na dubnový koncert přivezeme reedici této knihy. Ona už u nás jednou vyšla, ale pouze ve zkrácené verzi, naštěstí ji editoval sám Jirka. Kompletní svazek, tak jak jej vydal Škvorecký, vyjde teprve teď. Tu knížku mám moc rád a všem ji doporučuju, protože je chytrá a vtipná a je to opravdu kultivované svědectví o životě za první republiky, za protektorátu a v poválečném, tzv. nylonovém věku.
V roce 2011 jste slavil velké úspěchy na mnoha koncertních pódiích po celé Evropě (Německo, Polsko, Londýn, Španělsko). Mohl byste zhodnotit, čím se liší zahraniční publikum od toho domácího ve vztahu k swingové muzice? Jak vlastně vnímají tento hudební žánr jako takový?
Já si myslím, že nyní se opakovaně vrací vlna velké obliby retra a tím pádem samozřejmě i swingu. Po celém světě, ale především v Evropě, vznikají různé taneční kluby, které se věnují výuce swingu a všech jeho odnoží. Síť těchto klubů se neustále rozrůstá, a proto se množí i swingoví tanečníci. Nám se podařilo dostat se na několik nejvýznamnějších akcí, které jsou zaměřené právě na swingový tanec. To nás samozřejmě zviditelnilo. Lidé, kteří se specializují na tuto muziku, nás většinou znají, vědí o naší existenci a mají naše desky, ale zatím se příliš nedařilo se k nim dostat, aby si na nás mohli třeba zatancovat.
Minulý rok byl úspěšný, i díky tomu, že jsme absolvovali dvě hodně velké akce. Šlo především o londýnský festival Vintage a italský Swing Crash Como. Speciálně Como je termínově perfektně načasované. Potkali jsme tam lidi i z Ameriky, Austrálie, Nového Zélandu a dalších podobně „exotických“ zemí, protože Como těží z toho, že předchází známému třítýdennímu campu ve Švédsku, kde se sjíždí prakticky celý swingový svět.
A tam jste nehráli?
Nehráli, protože tam je to trochu o něčem jiném. Probíhají tam především swingové workshopy a tancuje se spíše na diskžokeje nebo malé kapelky. Pořadatelé zatím nenašli prostředky na to, aby koupili a dopravili takhle velkou kapelu.
Jakou roli podle vás hraje swing v dnešní popkulturní společnosti?
Faktem zůstává, že swing posluchače osloví vždy, když slyší ty originální americké nahrávky. Všichni tanečníci, kterých se nyní tolik vyrojilo, poslouchají tu starou muziku. To je klíčová skutečnost. Naši posluchači jsou okouzleni tím a cení si toho, že my tu hudbu hrajeme stylově, autenticky. Když přijdou na náš koncert, zaujme je, že zvuk, který znají z těch starých nahrávek, slyší naživo. Vím, že milovníků swingu je velice omezený počet a jedná se o okrajovou záležitost. Mám radost, že naše koncerty jsou stále vyprodané. Máme své fanoušky, jejichž řady se množí tím, že mnoho lidí na nás přichází podruhé, potřetí, protože když nás slyšeli poprvé, tak zažili něco, co je v dnešní době velmi neobvyklé a nečekaně okouzlující, a sice koncert akustického bigbandu. Jsou překvapeni, že se hudba obejde bez velké aparatury, a přesto má potřebnou razanci, ten správný tlak.
Vaše síla tedy spočívá především v koncertním provedení?
Ano. Nahrávky nebo televize přenášejí vjem pouze zprostředkovaný. To klíčové - atmosféru, vibrace, to fyzikální působení akustické hudby prožijete naplno jen při živém koncertu.
Nelákalo by vás mimo režie a herectví zkusit zkomponovat hudbu pro celovečerní film, podobně jako to dělal Jiří Traxler?
Já nejsem skladatel, nepíšu. Ale rozhodně nevylučuji využití naší hudby jako doprovodu k filmu.
Na závěr bych se vás chtěl zeptat, jaký je váš současný vztah k herectví a dejme tomu filmu jako takovému? Mnoho lidí vás před Melody Makers mělo jistě zařazeného především právě jako herce.
Já už po herectví netoužím. Mám dostatečné jevištní vyžití s kapelou. Naše koncerty jsou velice specifické, jedná se vlastně nejen o hudební show, bavíme diváky, je tam mnoho improvizací. Co se týče divadla, daleko víc mě baví režírovat.
A filmová režie?
Mé dávné vize právě začínají mít konkrétnější obrysy, ale více prozrazovat zatím nebudu.
Sledujete současný český film pozorně, nebo naopak?
Snažím se, ale času je málo.
Ondřej Havelka (*10. října 1954 v Praze) se narodil herečce Libuši Havelkové a hudebnímu skladateli Svatopluku Havelkovi. Absolvoval herectví na pražské DAMU a studoval režii na JAMU. Je hercem, režisérem, zpěvákem a tanečníkem. V současné době se společně se skupinou Melody Makers věnuje hudební produkci meziválečného období. Při vystoupení předvádí kromě zpěvu taneční čísla a step.
Copyright © 2005–2013 Radek Holík