Lidé

Ivana Vaňková, Petr Gazdík, Chicago, Tři sestry, Čarodějky z Eastwiku

Zveřejněno dne 16. 11. 2011
ROZHOVOR: Ivana Vaňková: Miluju divadlo ve všech jeho formách
Sympatická Ivana Vaňková patří již několik let k oblíbeným a hojně obsazovaným herečkám Městského divadla Brno. Příroda ji obdařila zajímavou tváří i pěknou postavou, do vínku dostala herecké, hudební i pohybové nadání. Její obsazení je pro diváka vždy garancí perfektního výkonu. V září se po mateřské dovolené se synem Jozífkem opět naplno vrátila do své divadelní práce.

Narodila jste se na Slovensku, váš tatínek byl Rusín, maminka Ukrajinka. Jaké jste byla dítě?
Pokud si vzpomínám z vyprávění rodičů a všech kolem mě, tak jsem byla velmi neposedné dítě. Prý jsem hrozně zlobila ve škole. Až do třetí třídy jsem chodila do jednotřídky a nebyla jsem schopna pochopit, že musím sedět v lavici a poslouchat pana učitele. Takže, jak se mně zrovna nevěnoval, měla jsem „volnou zábavu“. V pubertě mě to potom přešlo, zklidnila jsem se, začala jsem být introvertní a to mi zůstalo dodnes.

Kterými směry se ubíraly vaše dětské zájmy? 
Byla jsem muzikální dítě. Maminka pracovala jako průvodkyně v muzeu a vášnivě ochotničila, tatínek řidič z povolání, když se dostal trošičku do nálady, rád zpíval a tančil. Já jsem milovala hudbu a zpěv, ráda jsem se zúčastňovala různých pěveckých a recitačních soutěží. V tom mě podporovala maminka, která mě přihlásila i na zpěv a klavír do Lidové školy umění. Vyrůstala jsem se dvěma staršími bratry jako jediné děvčátko v rodině. Bratři, i když mě občas zlobili, mě měli moc rádi. Chránili mě, vždycky byli pyšní na moje úspěchy a podporovali mě.

Toužila jste od dětství výhradně jen po umělecké profesi?
Pokud si pamatuji, tak ano. Když jsem asi ve dvanácti letech poprvé viděla v televizi muzikál Jesus Christ Superstar, řekla jsem, že jednou budu zpívat v muzikálech.

Pocházíte zdaleka, co vás přivedlo až do Brna?
Po konzervatoři jsem chtěla pokračovat ve studiu na bratislavské VŠMU, ale poslali mě do divadla. Takže jsem se rozhodla studovat jiný obor, přihlásila jsem se do Brna na JAMU a vyšlo to. Nakonec jsem v Brně zakotvila, líbí se mi tu, mám Brno moc ráda. Teď zde mám děťátko, syna, takže jsem šťastná tam, kde je on. Mimo to velmi často jezdíme za rodiči na Slovensko a oni za námi, takže se mi stýská jen výjimečně.

Herecká profese – co pro vás znamená?
Herectví mě naprosto naplňuje. Je to krásné povolání. Ve chvílích, kdy se člověk úplně „necítí“, představuje herectví i určitou formu terapie. Dělá mi dobře na duši a doufám, že dělá dobře i těm, kterým se z jeviště snažíme rozdávat radost. Snad jsem jako herečka světu něco platná.

Vedete syna Jozífka k divadlu, umění?
Nikdo nám to nevěřil, ale když mu bylo třináct měsíců a ještě neuměl pořádně mluvit, už pobrukoval a „intonoval“ motiv Bídníků. Dnes krásně a rád zpívá, hned chytá melodii. Divadlo hrozně miluje. Když jsem minulý týden ležela s chřipkou, byl se dvakrát podívat na představení Bídníků. Večer se chystáme na Malý krámek hrůz, což je také jeho velmi oblíbené představení. Ráno cestou do školky jsme v autě poslouchali cédéčko Jekylla a Hyda a on mi řekl: „Maminko, já už se nemůžu dočkat, až se to bude hrát v divadle.“ Chce chodit na všechna představení. Když s partnerem hrajeme a musí být s babičkou doma, vždycky říká: Já bych si, maminko, radši sedl sám do hlediště a díval se na tebe.

Získala jste střední i vysokoškolské herecké vzdělání – co vám školy daly a čemu vás naučilo teprve divadlo?
Člověk získá mnoho zkušeností na škole i v angažmá. Prakticky s každou novou rolí se učí znovu a znovu. Řekla bych, že ve škole jsem se učila hrát role. V divadle postupem času přicházím na to, že není nutné nic hrát, ale je třeba myslet v roli, vcítit se do ní, a to ostatní už pak vyplyne samo.

Řídíte se pocity a dojmy, nebo spíše rozumem?
Řekla bych neskromně, že to mám docela dobře skloubené. Snažím se kloubit intuici s rozumem a při tom se nezapomínat ohlížet i na okolí, abych svým konáním někomu neublížila. Na intuici dám, protože, kdybych to nedělala, měla bych asi v životě více karambolů. Nechci, aby to znělo rouhavě, ale mám pocit, že mi život plyne tak nějak hladce. Samozřejmě jsou věci těžší a věci radostnější, ale mohu říct, že žiju v podstatě šťastný život.

Máte své životní motto, něco, čím se v životě řídíte?
Snažím se prožít každý den, jak nejlíp umím.

Hrajete v činoherních i hudebních inscenacích, který žánr je vám bližší?
Obojí je divadlo a já miluju divadlo ve všech jeho formách. Jsem ráda, že můžu hrát tak pestrou škálu rolí jak činoherních, tak muzikálových.

Máte vysněnou roli nebo titul, v němž byste chtěla hrát?
Ani ne. (smích) Měla jsem, když jsem byla mladší. Ale potom přišly role, o kterých se mi ani nesnilo a které předčily všechny moje sny.

Jste úspěšná herečka, šťastná maminka... máte nějaká soukromá přání, sny?
Sním o domečku, který stavíme. Sním o dalším děťátku. Přála bych si, abychom byli zdraví...

Kde vás mohou čtenáři vidět v nejbližší době?
V divadle vrcholí přípravy na premiéru Jekylla a Hyda, začátkem sezóny se začala hrát lidová hra Mojžíš. Vedle toho se objevují na hracím plánu reprízy Čarodějek, Tří sester, Školy základu života, Chicaga.

Vzkážete něco čtenářům?
Přijďte do divadla, je to tady fajn.


Ivana Vaňková
Činoherní a muzikálová herečka rusínsko-ukrajinského původu se narodila před třiatřiceti lety na východním Slovensku. Divadelní talent zdědila po mamince. Je absolventkou hudebně-dramatického oboru košické konzervatoře a muzikálového herectví na brněnské JAMU. Od roku 2001 je členkou muzikálového souboru Městského divadla Brno. Jejím životním partnerem je herec a šéf muzikálového souboru Petr Gazdík, s nímž vychovává syna Jozífka (3,5).

Foto: Jef Kratochvil

Iveta Macková
Článek otištěn v Kult 11/11
 Přidejte k článku první komentář >> 
Ivana Vaňková, Petr Gazdík, Chicago, Tři sestry, Čarodějky z Eastwiku
Reklama:

Novinky:
Roar Uthaug
Tomb Raider - DVD
Forum Film
Laře Croft (Alicia Vikander) je 21 let a právě zdědila obrovské obchodní impérium. Její otec, bohatý šlechtic a známý dobrodruh, Lord Richard Croft (Dominic West), zmizel beze stopy před sedmi lety. Když si Lara přečte záhadný vzkaz, který jí otec zanechal, rozhodne se opustit Londýn a vyrazit do neznáma, aby přišla na to, co se mu doopravdy stalo. Vydá se po jeho stopách hledat legendární hrobku na mýtickém ostrově poblíž japonského pobřeží. Tato mise ale nebude jednoduchá. Loď, která ji měla dopravit na pevninu ztroskotá v silné bouři a Lara se ocitá sama uprostřed neznáma, vybavená jen ostrým nožem, pevnou vírou a vlastní tvrdohlavostí. Pokud se jí podaří překonat své vlastní limity a přežít toto nebezpečné dobrodružství, stane se z ní skutečný Tomb Raider.
Odběr zpráv:
Chcete odebírat zprávy? Registrace


Copyright © 2005–2018 Radek Holík
Google+