Je až zarážející, na jak malém prostoru dokáže McEwan rozehrát drama téměř antických parametrů. Na necelých dvou stech stranách se dva nejlepší kamarádi proměňují po smrti společné bývalé milenky Molly v zaryté nepřátele, přičemž jeden způsobí vládní skandál a zničí pověst svých novin a druhý stihne zkomponovat symfonii, projít si tvůrčí krizí a vyhořet. Vše se přitom točí kolem zesnulé Molly, vydavatel novin byl jejím manželem a skandálem postižený ministr milencem. Hlavní role a největší prostor v románu přitom nemají žárlivé výstupy mužů (jediné ženy v románu jsou nevýrazná sekretářka a upozaděná ministrova manželka) a jejich soupeření, nýbrž jemné klubko tajemství, výčitek a křivd, které Molly vytvářela a zároveň krotila a kontrolovala.
Říká se, že po blízkém zesnulém zůstává v životě prázdné místo. Ian McEwan svým úsporným a přesně formulujícím jazykem až nepříjemně důvěrně ukazuje něco úplně jiného: zástupy pozůstalých, s nimiž už člověka nic nepojí, i když by chtěl, zneužitelné strašidlo (morálního) „odkazu“, strach, zlost. Smrt pro McEwana neznamená konec, ale mnohem spíš bolestivý přerod zainteresovaných a často destruktivní přeskupení jejich vztahů.
Amsterdam je nepříjemné, ale o to více strhující čtení. Ian McEwan v něm čtenáře bravurně vtahuje do hlav zaslepených narcismem a žárlivostí, dává mu nahlédnout zrození zla a naplňuje svou pověst jednoho z nejlepších současných ostrovních autorů.
Amsterdam
Ian McEwan
Odeon, 2012
Copyright © 2005–2013 Radek Holík