kritika, špatná kniha, tip na dárek, pekelné čtení, symbolika, provokace

Třináctiletá Maddison, tlustá mladá intelektuálka bohatých, slavných a pošahaných rodičů, se po své smrti na předávkování marihuanou ocitá v pekle. V pekle jsou i další ztracené existence, hromada zvrácených démonů, všudypřítomná špína, sperma, pot, žluč, krev, bažiny potratů, pouště nehtů a nuda. A to je zhruba všechno. Palahniukův román postrádá výraznější dějovou linii nebo vlastně jakékoli nosné téma. Zatracené duše se v tomto pekle nesmaží v oleji, nýbrž ironicky a s příznačně démonickým nadhledem glosují - cokoliv jim přijde na mysl.

Lze přistoupit na představu, že posmrtné Peklo může být prodloužením a zesílením marasmu života, trapnosti, nudy, zoufalství a přehlídkou pokřivených charakterů. Kulisy zásvětí přitom nehrají v této představě vůbec žádnou roli a je jedno, jestli to je Peklo z české čertovské pohádky nebo Palahniukovo naplnění vlastních kvót hnusu na jednu knihu. Navzdory tomu autor bohužel staví svou mokvavou a syfilisem nakaženou obrazoboreckost do hlavní role a činí z ní samotnou podstatu posmrtného života. Jeho Peklo je tudíž jen další kapitolou lidského života, jen více slizkou, nudnou a užvaněnou, v níž na rozdíl od „klasického“ Pekla mrtvému nikdo neupírá možnost přímé komunikace s živými, kariérní postup nebo kamarády.

Jako by Palahniuk zapomněl, že jeho čtenáři jsou stále mezi živými, pro něž Peklo a Smrt – ať již ztělesněné čímkoliv, třeba prázdnotou samotnou – představují živé symboly, obdařené významem a smyslem, schopnými formovat kultury a dějiny. Palahniuk ovšem nepíše na symbolické rovině nebo nepolemizuje nad pokryteckým zneužíváním těchto symbolů. Sám je zneužívá jako prostředek k vlastnímu neurvalému glosování a (marné) snaze šokovat.


Prokletí
Chuck Palahniuk
Odeon, 2012