Filmy

Zveřejněno dne 23. 12. 2015
RECENZE: Vy Žabáka Ribita prozíváte

Animované filmy pravidelně obsazují v českých kinech hned několik míst v desítce nejnavštěvovanějších filmů roku. Společně s dobrodružstvími komiksových superhrdinů jsou do určité míry jedním z hlavních důvodů stále ještě docela stabilního zájmu o přítmí potemnělého sálu s dominantním stříbrným plátnem.



Stejně jako u nekonečné série snímků s příponou „-man“ v názvu se i v případě trojrozměrných barevných „pohádek“ kvalita postupně tříští pod náporem vypočítavé kvantity. Žabák Ribit je toho smutným dokladem.

Pozornosti hodná díla studií Pixar nebo Dreamworks se hrdě tyčí nejen nad horkou jehlou sešitými sourozenci s nálepkou stejné továrny, ale většinou ještě výš nad pokusy začínajících pokušitelů zlaté žíly zájmu dětského publika a peněženek jeho rodičů. Už od legendárního Toy Story přitom platí, že výsledný tvar většinou baví publikum téměř bez ohledu na generační preference. 

Na Štědrý den nasazený Ribit s něčím podobným nekalkuluje. Nabízí jednoduchoučkou taškařici, kterou dospělí přinejlepším prozívají. Pouť titulního obojživelníka a jeho kamarádky létající veverky nemá nic, čím by je alespoň na pár minut zaujala. Rovněž na kochání se pokrokem v technologických možnostech musí divák zapomenout, jelikož Ribbit stojí na grafickém designu připomínajícím videohry zastaralé minimálně 10 let.

Patinu exotičnosti mu dodává pouze malajsijský původ. Kořeny jihovýchodní Asie se však na výsledku nijak neodrážejí. Kýčovité postavičky hovoří stejným jazykem jako americký režisér filmu. Žabák Ribit dokáže zaujmout pouze lidi, kterým předchozí řádky nic neřeknou. Ještě totiž neumí číst.

Žabák Ribit
Chuck Powers
Premiéra v ČR 24. prosince 2015 

Ivo Michalík
Článek otištěn v Kult 12/15
 Přidejte k článku první komentář >> 
Časopis:
Reklama:

Novinky:
Lenka Horňáková-Civade, Anne Delaflotte Mehdevi
Praha-Paříž, do vlastních rukou
Argo
Lenka žije ve Francii a Anne v Čechách. Lenka je Češka a Anne Francouzka. Ačkoliv by se zdálo, že si tyto dvě evropské kultury musí být blízké a život v jedné či druhé zemi dost podobný, každodenní potýkání se s realitou svědčí o naprostém opaku. Překvapení, pobavení i naštvání jsou málem na denním pořádku, rozdílné vnímání toho, co je nebo není správné, co je nebo není normální a co je nebo není přijatelné, může život pořádně zamotat. Přítelkyně, která prožívá více méně to samé, ale v „mé“ vlasti, je tedy ta pravá osoba, která může leccos vysvětlit, ale hlavně všechno pochopit. S notnou dávkou humoru a za pomoci kamarádčiných dopisů se s novým domovem lze sžít mnohem snáz.
Reklama:

Odběr zpráv:
Chcete odebírat zprávy? Registrace


Copyright © 2005–2019 Radek Holík
Google+