Přiznám se, že mě nejvíce zajímalo, zda její mateřství nebude mít nějaký dopad na její živelný koncertní projev. Bohužel musím konstatovat, že ač stále dává do svého projevu maximum, vystoupení přece jen přineslo některé nedostatky. Občas zapomenutý text, drobné přehmaty ve hře, které zpěvačka sama ospravedlňovala slovy: „tohle jsou všechny písničky, které jsem se stihla naučit“. V této souvislosti mě napadají slova kytarové legendy Radima Hladíka, který se v jednom rozhovoru nechal slyšet, že když v mládí udělal kiks, byl natolik rychlý, aby z toho udělal záměr. Radůze se to dařilo také, ale některé chyby zkrátka neuhlídala.
Závěrem se dostalo i na písničky pro děti. Radůza své do té doby celkem smutné skladby vystřídala hravými. Uvolněnost, nadsázka i vtip sršely z písniček, které jako šťastná matka skládá svým ratolestem. Zuzana Navarová, která Radůzu objevila, upozorňovala na její neveselý repertoár. Myslím, že kdyby slyšela Radůzu dnes, byla by spokojená.
Publikum sice tentokrát nepovstalo při závěrečném potlesku, jako tomu bývalo v dobách Radůziny největší slávy, ale přesto shovívavě přihlédlo k jejím nedostatkům. Zpěvačka se proto nakonec dočkala bouřlivého potlesku. A to nejen proto, že výkon a živelný projev, který předvedla na Musilce, byl strhující.
Radůza
Musilka, Brno
24. a 25. února 2010
Copyright © 2005–2012 Radek Holík