kritika, derniéra, psychologická hra

Černá ironie autorky Sarah Kane (která údajně po dopsání tohoto kusu spáchala sebevraždu) však stojí za slovo a za zapamatování i pro sezonu příští.

Blíží se 4.48 ráno, minuta, ve které dle statistik sebevrazi nejčastěji účtují se svým životem. Již zneklidňující předehra v předsálí dává tušit, že postavy (a snad i diváci) si za chvíli sáhnou na samé dno. Po zasednutí do potemnělého sálu jedna z postav nastolí otázku opakující se s jistou naléhavostí i v závěru hry: „Co svým přátelům nabízíte, že jsou vám takovou oporou?” Začíná zběsilá jízda jedné duše, kterou do spárů chytila temnota a nepustila ji, dokud nedošla vytouženého klidu.

Tři představitelky (které na výbornou zvládají kromě dívčina monologu zároveň i postavu psychiatra) až do posledního dechu obnažují duši, rozervanou nemocí nazvanou maniodepresivní psychóza. Dopují se léky a nacházejí svoje chvilkové štěstí v mánii – skáčou a dupou, řvou, lopotí se, aby zažili to, co druzí žijí každý den – aby ve svých žilách konečně cítily život. Ale úlevy nenacházejí. V následující chvíli už zase zírají do neznáma, mluví o ztrátě smyslu života a taky – o sebevraždě.

Kane temnotu v duši (své hrdinky, tedy potažmo i své) nebere vážně zcela do důsledků. Hra je protkaná spoustou ironie (a sarkasmu), která sice vyjevuje nepříjemné pravdy, ale hru zároveň i nadlehčuje. Smrt je něco, co je nutné, ale není nad ní třeba plýtvat patosem. I když hořce, přece jen se několikrát během představení zasmějete. Zároveň je vám jasné: jestli je psychóza právě toto, tak peklo opravdu existuje.


Psychóza ve 4.48
HaDivadlo
Psáno z představení 28. dubna 2012