pohádka, animovaný film, Jiří Trnka, loutkový, kritika,

Bára je „divá”, tedy „divoká” – zřetelně se odlišuje od úzkoprsé katolické společnosti české vesnice poloviny 19. století. Devatenáctileté děvče se vymyká konvencím, všem se vysmívá, má svoji vůli a rozum, o radu nikoho nežádá. Bude se opakovat příběh její matky, kterou lidé nazvali čarodějnicí?

Jedné z povídek Boženy Němcové se zhostili Milan Uhde a Miloš Štědroň a udělali z ní muzikál, ze kterého by se klidně mohl stát český vývozní artikl. Přestože jde o příběh z povinné četby, divák se rozhodně nenudí. Nevtíravé a přece líbivé melodie, vtipné texty a repliky kvalitně zpracovaných postav (sympatie si získá zejména žoviální farář, který ví o ďáblu své a má na háku celou vesnici), výborná choreografie baletky Hany Litterové – to všechno jsou články vytvářející muzikál, který neklouže pouze po povrchu.

Folklór na diváka dýchne hned na začátku díky vynikající scéně Tomáše Rusína a kostýmům Zuzany Štefunkové. V některých scénách autoři dokážou s málo prostředky vyčarovat skoro až magickou atmosféru (házení věnečku do vody, mefistofelská pasáž na hřbitově) a vykřešou vtip i z takových klišé, jako je stádo ovcí se zvonky na krku. Ztvárnit někdejší folklór po více než sto padesáti letech a uvést jej na scénu bez patosu či „vyčichlosti” – to není rozhodně žádná brnkačka.

Brněnská Divá Bára nadchne právě proto, že učinila folklór nadčasovým a zároveň velmi vkusně sloučila lidovou a současnou hudbu. Božena Němcová, která se na něj dívá kukátkem z nebeské výšky, mi jistě dá za pravdu.


Divá Bára
Městské divadlo Brno
Psáno z představení 27. dubna 2012