V základu se inscenace Daniela Špinara drží předlohy, alespoň co se týče průvodních vztahů mezi postavami a kostry příběhu. Epické vyprávění je však nahrazeno roztříštěním na jednotlivé výstupy, jejichž výraznou stylizaci bychom mohli označit za eklektickou. Nespojuje ji žádný dostatečně nosný jednotící prvek. Příkladem za všechny může být slavná plesová scéna, kterou na divadle determinuje trochu křečovitý mix devadesátkového disca, retro stylu a psychologicky vychýlené společnosti.
Není pevně dané, jestli se zde děj odehrává v minulosti, kterou evokuje množství vnějších popisných jevů, nebo naopak v době ryze aktuální, k níž odkazuje jak soudobý slang, tak narážky na moderní technologie („Najdi si to na netu!“).
Eklektičnost s sebou většinou přináší upozadění charakterizace. Ve vhodných případech to samozřejmě nemusí být na závadu, ne tak v případě Anny Kareniny. Román je sám o sobě téměř archetypálním dílem, ale připustíme-li, že se mezi diváky najdou takoví, kteří Tolstého příběh neznají, těžko označit inscenaci za reprezentativní adaptaci. Dá se totiž předpokládat, že neznalá část publika nejen že nepronikne do psychologie hlavní postavy, ale pravděpodobně si ani nedokáže vysvětlit její vztah k Vronskému. Podobně se dá nazírat jednání postav obecně. Tak třeba – skutečně měla většina Levinových výstupů vzbuzovat smích publika?
Nevyrovnanost díla jako celku bohužel ve výsledku zastiňuje nemálo výborných inscenačních nápadů a v rámci nastolených pravidel hry povedené herecké výkony.
Anna Karenina
Divadlo Reduta
Psáno z představení 30. dubna 2012
www.ndb.cz/reduta
Copyright © 2005–2013 Radek Holík