Historie

Zveřejněno dne 12. 9. 2021
Studna na Špilberku
Z rozhodnutí císaře Josefa II. byl Špilberk roku 1783 přeměněn na žalář pro těžké zločince, lupiče, vrahy a žháře, politické vězně, ale také pro padělatele úředních listin a peněz. Význam strategické vojenské pevnosti Špilberk definitivně ztratil při pobytu Napoleonových vojsk v Brně. V době svého velkého vítězství u Slavkova dal Napoleon část opevnění upravit, ale při druhém příchodu Francouzů v roce 1809 byla na jeho příkaz pevnost těžce poškozena. Během sedmi dnů bylo zničeno vnější opevnění, jeho vojsko zbořilo zbrojnici a zasypalo hlubokou hradní studnu.



Studna na velkém hradním nádvoří patří rovněž ke stavebním objektům opředeným mnoha pověstmi a záhadami. Je to skutečně mimořádné technické dílo, jehož historie se odvíjí zřejmě již od samého vzniku přemyslovského hradu. První záznam o studni se však datuje do roku 1711, kdy na Špilberku probíhaly stavební úpravy a na problém s nedostatkem vody upozornil zemské orgány tehdejší velící důstojník. Hloubka studny byla v té době ve srovnání se stavem současným pouze třetinová, vody v ní bylo velmi málo a přítok téměř žádný. První přesný údaj o hloubce studny pochází z roku 1714 a podle zápisu činil dvacet a půl sáhu, tedy asi 39 metrů. O jejím prohloubení byla téhož roku uzavřena smlouva s důlním mistrem z pernštejnského panství Samuelem Sprossem. Podle smlouvy se mělo hloubit tak dlouho, dokud nebude ve studni dostatek vody. Práce byly zahájeny 3. července 1714 a po šestnácti dnech byla studna prohloubena o dva sáhy. Hloubení pak pokračovalo tempem jeden až jeden a půl sáhu za dvacet pracovních dní a pracovalo se ve dne i v noci ve dvou dvanáctihodinových směnách. Po roce velmi intenzivních prací bylo dosaženo hloubky třiatřiceti sáhů a tří stop, tedy přes 63 metrů.

Již na počátku hloubení se ukázalo, že práce bude značně komplikovaná a technické problémy budou s větší hloubkou narůstat. První potíže nastaly při odstřelování skály, kdy se vznikající plyny v hloubce hromadily a znemožňovaly horníkům práci. Podle sdělení mistra tehdy dva horníci z výparů onemocněli a svíce používané ve studni ke svícení nechtěly hořet. Z těchto důvodů bylo zřízeno větrací zařízení z prken. Závažnější však byly důvody finanční, neboť se brzy ukázalo, že sjednaná částka nestačí ani na mzdu horníkům. Výdaje na pracovní nástroje, kovářské práce, svíčky i střelný prach, kterého bylo třeba více než přidělené množství, převyšovaly výši dohodnutou smlouvou. Vše se nakonec podařilo vyřešit uzavřením smlouvy nové, která těžkou práci i zvýšené výdaje v rozpočtu zohlednila. O tom, že obtížná práce v nepoddajné hornině vedla k rychlému opotřebení nástrojů, svědčí také dochované účty brněnských kovářů, železářů i dodavatelů svíček. Kromě toho se v účtech objevuje mnoho položek za nové perlíky, motyky, krompáče, klíny, sochory, kbelíky a množství dalšího nářadí. K těmto položkám bylo nutné také každý týden přičíst sáh dřeva na topení pro zahřátí horníků, kteří se z práce ve studni vraceli zkřehlí a promočení.

Koncem března roku 1716 bylo dosaženo již 87 metrů a v létě dokonce 100 metrů hloubky a s vytahováním a odvozem vytěženého kamene pomáhali horníkům i špilberští vězni. Vydatný pramen však stále nalezen nebyl. V srpnu byly práce zastaveny, aby se zjistilo, zda do studny nepronikne spodní voda. Dno dosahovalo hloubky 101 metrů, tedy 2,5 metru pod úroveň hladiny řeky Svratky. Po marném čekání bylo rozhodnuto v hloubení pokračovat, ale vysoké pracovní náklady přiměly císaře Karla VI. k nařízení řešit vzniklou situaci se znalci a odborníky, kteří by navrhli další postup prací. Názory odborníků a jejich doporučení známé nejsou, v hloubení se však pokračovalo až do května 1717, kdy bylo dosaženo celkové hloubky 114 metrů (9 metrů pod hladinu Svratky). Při měření vydatnosti bylo během 24 hodin vyčerpáno 68 sudů vody (cca 44 hl) a důlní mistr Spross nedoporučil v hloubení dále pokračovat. Obával se totiž, že při další práci horníci narazí na puklinu, kterou by voda ze studny mohla uniknout, za což odmítal převzít odpovědnost. Navrhl však opatření, které bylo tehdy novým velitelem špilberské pevnosti akceptováno. Záměr spočíval ve vyhloubení bočních štol ze dna studny tak, aby zachytily více puklin přivádějících další množství vody. Tento pokus dopadl úspěšně a v hloubce 107 metrů byly ve skále vyraženy dvě chodby o celkové délce 40 metrů. Přítok byl zřejmě již dostatečný, a tak další práce na prohlubování studny nepokračovaly. Kolaudační komise 23. října 1717 rozhodla o dostatečnosti vodního zdroje a vydala pokyn ke zhotovení čerpacího zařízení. Důlní mistr Samuel Spross požádal císaře o vydání atestu o vyhloubení špilberské studny, kde právem uváděl, že šlo „o nejvýše obtížnou a nebezpečnou práci“, které se před ním nikdo neujal a kterou mnozí považovali za nereálnou. Císař žádosti vyhověl a Spross získal dokument opatřený královskou pečetí s vynikajícím doporučením pro svou další práci.

Dno studny se dnes po přesném měření nachází v hloubce 111,81 metru. Má miskovitý tvar a tři metry nad ním ústí do studničního profilu skalní rozrážky. V celém skalním tělese byly zaznamenány čtyři vydatné prameny, které studnu po ukončení všech prací naplnily do výšky 90 metrů. Svými téměř 112 metry hloubky se jedná o druhou nejhlubší historickou studnu v českých zemích a její zřízení bylo ve své době opravdovým mistrovským kouskem. Špilberská studna je významnou technickou památkou a unikátní ukázkou dovednosti našich předků, kteří dokázali z dnešního pohledu primitivními prostředky vytvořit ohromující a impozantní dílo.

Aleš Svoboda
Článek otištěn v Kult 09/21
 Přidejte k článku první komentář >> 
Časopis:
Reklama:

Novinky:
Miroslav Macek
Saturnin se představuje
XYZ
Ač se to může zdát k neuvěření, Saturnin nebyl sluhou odjakživa. Přesto už jako jinoch prožíval řadu neuvěřitelných příhod. Jak vypadaly jeho mladické eskapády, do nichž byla skoro vždy zapletená nějaká ta žena? Proč se jeho matka rozhodla pro jméno Saturnin? A jak se dostal až do služeb svého pána v obklopení tety Kateřiny a dalších příbuzných?
Reklama:

Odběr zpráv:
Chcete odebírat zprávy? Registrace


Copyright © 2005–2021 Radek Holík
Google+