Výstavy

Zveřejněno dne 10. 10. 2020
PŘEDSTAVUJEME: Historie turistického provozu v kasematech
Špilberské kasematy zná většina lidí jako žalář pro nejhorší zločince habsburské monarchie. Ve skutečnosti toto jejich využití netrvalo zase tak dlouho, zhruba padesát let. Mnohem déle kasematy fungují jako hlavní turistická atrakce Špilberku, a to už od konce 19. století. A právě o tom je výstava 140 let od zpřístupnění kasemat veřejnosti, kterou dal dohromady pracovník zdejšího muzea Michal Hančák.


Co Vás přivedlo na nápad uspořádat tuto výstavu?
Vlastní zkušenost. Už několik let v kasematech provázím a k těm nejnovějším dějinám kasemat, kdy se tu provázelo, jsme neměli k dispozici žádné zpracované informace. Přitom právě v této době vzniklo nejvíc legend, které se předávaly z generace na generaci. Dodnes se na ně někteří návštěvníci ptají.

Na co se ptají nejčastěji?
Co vím, tak na Václava Babinského. To je vězeň, který na Špilberku sice byl, ale v dobách, kdy se kasematy jako věznice už nevyužívaly. Pobýval v jiné části hradu. Toto přesvědčení vychází z původní muzejní expozice, která sem byla nainstalována v roce 1880, tedy v době, kdy kasematy byly poprvé zpřístupněny veřejnosti.

To znamená, že se v tehdejší prezentaci nekladl důraz na pravdu?
Nevíme, jestli na to byl přímo kladený důraz, jestli tehdejší průvodci měli nějakého nadřízeného, který chodil na náslechy a opravoval je. Ani zda vůbec měli nějaký průvodcovský text. Podle mého názoru průvodci vycházeli z tištěné knížky, kterou vydal Anton Costa-Rosetti, který byl zároveň iniciátorem rekonstrukce kasemat a jejich otevření veřejnosti. Napsal k tomu takovou brožuru, kde se hovoří o slavných vězních, a podle mého názoru právě z ní tehdejší průvodci vycházeli. Popřípadě si prohlídky upravovali podle vlastních potřeb. To souvisí i s tím, jak tehdy před 140 lety kasematy vypadaly. Nebyla tu elektřina, chodilo se s olejovými lampami. Pokud si člověk vyzkouší jít potmě v noci v kasematech, hned uvidí různé stíny, kapající vodu, a pak už ho napadají různé příběhy a legendy jsou na světě.

Tehdy se chodilo pouze s průvodcem?
Ano, nevíme o tom, že by mohl někdo do kasemat individuálně. V té době Špilberk stále sloužil vojenským účelům, byl to kasárenský objekt, takže přístup sem neměl každý. Pouze člověk se vstupenkou, kterou si koupil u profouse neboli správce věznice a ten s ním potom šel na komentovanou prohlídku.

Hodně pracujete také s dobovými novinami. Mohl byste prozradit, co nejzajímavějšího jste se z nich dozvěděl?
Těch zajímavostí je spousta. V podstatě drtivá většina informací, které návštěvníci uvidí na výstavě, je nová, dosud je nikdo systematicky nezkoumal. Z toho, na co jsem narazil, byly pro mě nejpřekvapivější dva novinové fejetony popisující prohlídku kasemat. Jeden je hned z roku jejich otevření a druhý z roku 1882. Díky tomu máme určitou představu o tom, co asi průvodci návštěvníkům na sklonku 19. století vykládali.

V anotaci výstavy uvádíte, že její součástí jsou také tehdejší stížnosti na průvodce. I ty pocházejí z dobového tisku?
Ano. Z toho, co se mi podařilo zjistit, je úplně nejstarší stížnost, kterou máme k dispozici, z roku 1913. Tato stížnost je konkrétně na průvodkyni. To dokládá, že v kasematech tehdy neprováděli jen muži, často pravděpodobně vojáci zdejší posádky, ale také ženy, které byly v kasárnách zaměstnané. Z článku jsem se dozvěděl, že se jednalo o kantýnskou, která odmítala při výkladu mluvit česky. Brno bylo v té době česko-německé město a primárně byl výklad asi podáván v němčině. Jak jsem ale z dobových novin pochopil, lidé si mohli zažádat i o český výklad. Což zřejmě daná skupina udělala, ale průvodkyně mluvit česky odmítla. Řekla něco v tom smyslu, že ona česky mluvit nemusí. Proto se čeští návštěvníci naštvali a napsali stížnost až do novin.

Víme, jak to tehdy v kasematech vypadalo?
Součástí oné tištěné brožury byl i plánek s vyznačenými místnostmi. Většina z nich byla věnovaná nějakému slavnému vězni, např. „cela č. 1, zde byl vězněný velitel pandurů baron Trenck, cela č. 2 Silvio Pellico italský básník“ atd. Proto máme přesnou představu, jak expozice v roce 1880 dispozičně vypadala.

To ale není v souladu se skutečností, už jen proto, že v kasematech byli jen kriminální vězni, zatímco Pellico byl vězeň politický…
Pellico skutečně nebyl vězněn v kasematech, ale tento způsob prezentace souvisel pravděpodobně s tím, že Špilberk nebyl tehdy přístupný celý jako dnes. Tehdejší návštěvník se proto nemohl podívat na autentické místo. Proto když Rossetti vymýšlel expozici, rozhodl se, že všechny vězně představí v kasematech. To, že si někteří návštěvníci pak začali v důsledku myslet, že Pellico byl opravdu zavřený v oné cele, je už druhá část příběhu.

Myslíte, že se nějak liší mentalita návštěvníka tehdejšího od toho dnešního?
Velmi těžká otázka, ale když nad tím uvažuji, tak vlastně ani moc ne. Při zkoumání dobových pohlednic jsem třeba zjistil, že i tehdy bylo zvykem rýpat do omítek a podepisovat se tam. Což je hezký doklad o tom, že lidé měli vždy potřebu se nějak zvěčnit na památkách, které navštívili. S tím souvisí třeba i suvenýry. Už tehdy vycházela série pohlednic s motivem kasemat a Špilberku. Dokonce vznikala i razítka, přičemž nejstarší datované je asi z roku 1913. Tak jako jsou dnes lidé zvyklí dávat si razítka do turistického deníku, totéž se dělalo i na začátku 20. století.


Eva Svobodová
Článek otištěn v Kult 10/20
 Přidejte k článku první komentář >> 


Copyright © 2005–2020 Radek Holík
Google+