Knihy

Zveřejněno dne 15. 6. 2020
RECENZE: HiStorky z Cejlu
Podle nakladatele se této části Brna přezdívá Bronx až posledních třicet let. Proč se tedy kniha jmenuje Krvavý Bronx, když jde o příběhy inspirované událostmi vesměs z druhé poloviny 19. století? Ani o vyložené krvavosti se v ní příliš mluvit nedá.



Zdá se, že hlavním motivem vzniku knihy bylo soustředit na tuto část Brna poněkud poetičtější a svým způsobem i pozitivnější pozornost. Dnes víme, že oblast Cejlu je neblaze proslulá především působením místních obyvatel romského etnika. Ovšem, jak je psáno v úvodu knihy, ani v minulosti se nejspíš nejednalo o tu nejvzornější část města. Vlastně – předměstí.
Myslím, že pro dnešní pochopení oblasti samotné je přímo zásadní předmluva knihy. Historik a kurátor Michal Konečný nám ve svém odborném příspěvku (má zde i povídku) vysvětluje, že jde o "místo, na kterém v podstatě nikomu nezáleží". Původní obyvatelé zde (především v důsledku holokaustu a poválečného účtování s Němci) již nejsou a ti dnešní už k oblasti ulic Cejlu a Bratislavské jednoduše nemají historické vazby.
Bez zajímavosti není ani kontrast negativně vnímaného území Cejlu s poetikou Babiččina údolí Boženy Němcové. Obrat "literární krajina" Michala Konečného nám totiž napovídá, že ani prostor Cejlu nemusíme vnímat jen jako studenou realitu.
Čím tato povídková kniha vyniká především, je pestrost. Nejen samotných příběhů, ale hlavně zpracování. Jak v editorském úvodu vysvětluje Martin Reiner z nakladatelství Druhé město, společně s nakladatelstvím Host oslovili své nejlepší autory s vybraným souborem dobových novinových zpráv nejen z oblasti tzv. černé kroniky. A každý z nich se úkolu zhostil po svém.
Například Kateřina Tučková, jako by chtěla dostát velikosti svého jména a přesvědčit čtenáře, jak velkou má imaginaci, přišla s opravdu syrovým příběhem téměř na hranici hororu. Velmi sugestivní vyprávění přitom doplňuje přehršlí hanteckých výrazů.
Nutno dodat, že ta syrovost je spíše účelová. O to víc tím zdůrazňuje velmi citlivá a ryze ženská témata, jež se v konečném důsledku dotýkají celé společnosti. Ač je třeba příspěvek Bianky Bellové až telegraficky kusý, má velkou vypovídací hodnotu.
Zaujal mě i Michal Sýkora, který svým příběhem na pomezí tragikomedie spíš mimoděk potvrzuje reputaci autora populárních sérií detektivek. Pravda, zrovna jeho povídku uvozuje "nemravná" ilustrace, která sice vystihuje situaci, ovšem hodí se spíš do literatury pro dospělé – a i tam bych váhal.
Možná že nakladatelé ani nepočítají s tím, že by tuto knížku mohly dostat do rukou děti. Nejspíš proto ten název i celkem morbidní až "nemravná" kresba na přebalu. Poetické pověsti to zkrátka opravdu nejsou.
Povídek je 16, stejně jako autorů. Sluší se zmínit, že přestože hned v úvodu můžeme zjistit hlavní zápletku jednotlivých příběhů, nevadí to. Nejzajímavější je totiž sledovat s čím autor/ka přijde. Jakou historku si vymyslí. Nebo spíše přimyslí?
Krve v této knize skutečně mnoho není. Jde o historky, které spíše než cokoli jiného vytvářejí plastický obraz o životě před 150 lety v místech, která obývala spíše sociálně slabší vrstva tehdejší společnosti. Dělníci, posluhovačky či zaměstnanci bohatých textilních továren.

Krvavý Bronx
Alena Mornštajnová, Petra Soukupová, Jan Němec a další
Druhé město a Host, 2020

Robert Žďárský
Článek otištěn v Kult 06/20
 Přidejte k článku první komentář >> 
Časopis:
Reklama:

Novinky:
David Novotný
Normálninec
Sursum
Kniha sci-fi povídek zabývajících se řešením závažných životních témat s nadhledem, humorem a plných neotřelých a neočekávaných point... „Probudil jsem se do nezvyklého stavu. Jako vždycky jsem chtěl překontrolovat všechny zámky na dveřích, abych měl jistotu, že někdo nepřišel a v noci mi potají neotrávil jídlo, ale najednou jsem vůbec necítil nutkání něco takového dělat. Náhle mi také přišla divná různá racionální opatření typu pancéřové okenice či počítačem řízený alarm. Zkrátka a dobře, moje ochranná paranoia byla ta tam. Vůbec bych se nad tím nepozastavil a vyšel bych bezstarostně ven, nebýt vzkazu, který jsem sám sobě nechal na dveřích (součástí paranoi byl i strach z toho, že o paranoiu přijdu): „PAMATUJ, ŽE JDOU PO TOBĚ, I KDYŽ NEJSI PARANOIDNÍ“ uvědomil jsem si, že je to pravda, a ihned jsem zavolal na pohotovost do normálnince.“
Reklama:

Odběr zpráv:
Chcete odebírat zprávy? Registrace


Copyright © 2005–2020 Radek Holík
Google+