Knihy

Zveřejněno dne 14. 5. 2019
ROZHOVOR: Pavla Horáková
V dubnu obdržely nejlepší české knihy ceny Magnesia Litera 2019. V kategorii próza zvítězil román Teorie podivnosti, jehož hrdinkou je Ada Sabová, mladá vědkyně z fiktivního pražského Ústavu mezioborových studií člověka, která i ve své všední každodennosti zažívá velmi podivné a neotřelé věci. Autorka tohoto originálního románu, Pavla Horáková, je uznávanou překladatelkou. Mimo to na sebe dosud upozornila především knihami pro děti.



Máte po zisku Magnesie Litery ještě nějaké další spisovatelské mety, kterých byste ráda dosáhla? Anebo je to pro Vás absolutní top a víc už teď nemáte zapotřebí?
Cena pro mě není meta, ale bonus. Psala bych, i kdyby žádné ceny neexistovaly. Navíc bych ani neuměla psát tak vykalkulovaně, abych se zalíbila nějaké porotě, jejíž vkus vlastně ani neznám. Píšu, protože mě to baví a protože chci něco sdělit. Takže dokud to všechno neřeknu, budu psát dál. Pak se mi uleví a budu moct dělat zase něco jiného. Ale zatím mám nápadů plný počítač.

Romány často vznikají z nějakého tvůrčího přetlaku. Co Vás vedlo napsat zrovna takovou knihu, dá se říct na pomezí různých žánrů (tak trochu scifi, ženský román, přemýšlivá esej, přitom je v tom i hodně humoru)... Kam byste svou knihu žánrově zařadila Vy?
Jako čtenářka mám ráda knihy, u nichž mě strhne děj a zároveň se něco dozvím, zasměju se, dojmu, zamyslím a ideálně si něco vypíšu. Jakmile něco z toho chybí, cítím se čtenářsky nenasycená. A proto jsem si takovou knihu chtěla napsat taky. Děj táhne dopředu zamilovaná a detektivní linka, do toho se prolínají úvahy, teorie, poznatky a svědectví vypravěčky o každodennosti, světě, existenci samé, a nad tím se klene jakási spirituální linka, cesta duchovní transformace hrdinky.

Stalo se někdy, že Vám někdo vyčetl, že ta knížka je "moc chytrá"? S jakými reakcemi čtenářů se vůbec setkáváte? Mají ty reakce něco společného či jsou tak pestré, jako je pestré spektrum lidských povah?

Většinou je ta "chytrost" vnímána kladně, což mě velmi těší. Trochu jsem se bála, že tenhle aspekt lidi odradí a knížka zůstane někde na okraji pozornosti, jako kuriozita pro pár podivínů, jako jsem já. Takže jsem upřímně zaskočená reakcemi čtenářek a hlavně čtenářů. Snad nemine den, abych nedostala soukromou zprávu od zcela cizího člověka s vyznáním, jak hluboce se ho Teorie dotkla, jak si myslel, že je jediný, kdo uvažuje nad stejnými zdánlivými prkotinami jako Ada, a teď ví, že v tom není sám. Lidi mi hlásí, že Adiny hypotézy se jim potvrzují, a dokonce používají její terminologii. To je pro autora splněný sen. 
Pro Teorii používám v nadsázce bonmot, že je to červená knihovna pro holky s červeným diplomem. Jeden kritik se toho doslovně chytil a vyčetl mi, že je to knížka pro intelektuálky a že kadeřnice si moc nepočte. Asi by se divil, jak pobavila kadeřnici mé maminky. 

Živíte se i jako překladatelka. Myslíte, že by se Teorii podivnosti dařilo i v jiných jazycích? Dá se vůbec takové dílo kvalitně převést do jiné řeči? Co by se konkrétně u tohoto románu mohlo překladem vytratit?

Už mám nabídky na překlad do italštiny, polštiny a bulharštiny. Myslím, že se určitě vytratí pragensiální narážky, ale ty beztak ocení nejvíc právě lidé, kteří žijí v blízkosti míst, kudy Ada prochází, a zbytek republiky si je tolik nevychutná. Když čtu některé recenze a vidím, kolik toho uniklo profesionálním čtenářům - Čechům, říkám si, že je už téměř jedno, co zůstane "ztraceno v překladu" při převodu do cizích jazyků. Komunikační ztráty vždycky nastanou. A kniha má naštěstí tolik rovin, že snad něco zbyde i při mezikulturním přenosu. 

Myslíte si, že je třeba mít vyvinutý "čich" na vnímání podivných událostí, souher v životě? Jak moc nezávisle na nás se dějí? 
Vždycky jsem si myslela, že ty "podivné" jevy jsou zcela nabíledni, všem na očích, že věci mezi nebem a zemí zažíváme všichni. A až teď s překvapením zjišťuji, kolik lidí si jich nikdy nevšimlo. Takže možná je potřeba jisté zostřené vnímání. Možná také čistá hlava, nezatížená příliš mnoha starostmi. Mně určitě pomohlo, že jsem jedináček. Musela jsem si mnoho let vystačit sama se sebou, a tak jsem pozorovala svět. A pak jsou také lidé, kteří nějaký typ situací přitahují. S postupujícím věkem u sebe pozoruju, že přitahuju víc a víc roztomilých synchronicit. 

Jaká největší podivnost se Vám v poslední době stala? 

Velká podivnost je, že jsem dostala nominaci na Literu a pak i cenu samotnou. Vsadila bych si na úplně jiné favority. A zrovna tenhle týden se mi stala taková drobnůstka, která mě pobavila. Ada má tendenci podívat se na hodiny vždy ve 22:23. Je to autobiografický prvek, tenhle čas mě pronásleduje už mnoho let. Stále nevím, co ten údaj znamená, a tak jsem ho aspoň zužitkovala v knize. Když jsem teď ve středu byla na kurzu šití, kam si chodím vyčistit hlavu, podívala jsem se náhodou na termostat etážového topení. Mám doma stejný, tak vím, že hodiny na něm mají tendenci se dost rozcházet s realitou. A přestože bylo zrovna poledne, na displeji stálo 22:23. Dost mě to potěšilo.

Píšete také knihy pro děti. Je pro Vás snazší zaujmout dospělé, nebo dětské publikum? V čem se cítíte svobodněji? 

Hrobaříci se sice tváří jako knihy pro děti, ale ve skutečnosti jsou to spíš knihy pro jejich rodiče. Jsou plné odkazů, které dospělí ocení, ale děti při čtení nevyruší. Třetí díl trilogie, Hrobaříci a Hrobaři, je napěchovaný podobnými teoriemi a hypotézami o fungování světa a zákonitostech dějin, jaké spřádá Ada. Svobodnější jsem jistě v dospělé literatuře, ale Hrobaříci byli nutnou průpravou na Teorii podivnosti.

Pavla Horáková (*1974) je spisovatelka, novinářka, překladatelka z angličtiny a srbštiny. Pro mladé čtenáře vydala trilogii Tajemství Hrobaříků, Hrobaříci v podzámčí a Hrobaříci a Hrobaři. Pracuje také pro Český rozhlas.


Eva Svobodová
Článek otištěn v Kult 05/19
 Přidejte k článku první komentář >> 
Časopis:
Reklama:

Novinky:
Robert Kvaček, Dušan Tomášek
Generál šel na smrt. Životní příběh Aloise Eliáše
Epocha
Příběh za 2. světové války ojedinělý: Poprava předsedy vlády země okupované Němci! Hitlerovci se jí dopustili v červnu 1942 na pražské střelnici v Kobylisích. Na rozdíl od stalinistů nacisté, jisti si svým vítězstvím, se podobnými vraždami veřejně chlubili. Alois Eliáš nebojoval běžnými zbraněmi jako Morávek, Mašín a Balabán. Jeho zbraní byla vojenská lest, předstírání a oddalování, získávání času a snaha o narušení záměrů protivníka. Za těžkých podmínek udržoval rádiové i kurýrní spojení s prezidentem Benešem v Londýně a využíval i dřívější známosti s protektorem Neurathem z mírových jednání v Ženevě. Svedl nejeden „ústupový“ boj s K. H. Frankem. Byl si vědom toho, že mu hrozí smrt. Jiným pomohl k emigraci, ale sám nabídku emigrovat odmítl. Teprve v den nástupu Heydricha v září 1941 byl zatčen a odsouzen k smrti. Zemřel jako hrdina.
Odběr zpráv:
Chcete odebírat zprávy? Registrace


Copyright © 2005–2019 Radek Holík
Google+