Knihy

Zveřejněno dne 11. 9. 2016
ROZHOVOR: Michal Přibáň

Ani když se vydáte po vlastních stopách, sami sebe nenajdete. Tak by se dalo shrnout poselství, které přináší román o návratech a neshledáních s názvem Všechno je jenom dvakrát. Jedná se o debut zkušeného literárního historika Michala Přibáně. O vlastním čtení nejen českého vnímání minulosti se při té příležitosti rozpovídal pro Kult.



Co vede renomovaného literárního historika k tomu, aby šel v padesáti letech takříkajíc s kůží na trh s prvním vlastním románem?
Pošetilost? Ztráta sebekontroly? Sám nevím. Nápady na románové zápletky mi nikdy nechyběly, ale zábrany byly vždy silnější. Znal jsem příliš mnoho dobrých knih a skvělých autorů a nebyl jsem si jist, jestli bych jako prozaik jen nepřihazoval další listy na hromady zbytečně popsaného papíru. S přibývajícím věkem ale začala sílit zvědavost. Najednou mi přišlo hloupé zabývat se literární historií a nepokusit se zjistit z vlastní zkušenosti, co všechno psaní beletrie obnáší.

Jak dlouho jste na románu pracoval?
S přestávkami jedenáct let, tedy velmi dlouho. Psát jsem začal ještě před čtyřicátými narozeninami, několikrát jsem to vzdal, ale nakonec jsem přece jen našel sílu rukopis dokončit a nabídnout prvním čtenářům. Ani to však nebylo snadné: profesně se pohybuji mezi literárními kritiky, mám mezi nimi řadu kamarádů a k tomu, abych si dobrovolně naběhl před jejich škodolibé úsměvy, jsem musel nějaký čas sbírat odvahu.

Sám se zabýváte dílem Josefa Škvoreckého. Je román Všechno je jenom dvakrát ovlivněn
jeho stylem?
Škvorecký je mi mezi českými autory nejbližší, a bylo by tedy zvláštní, kdyby pozorný čtenář v mém psaní nějakou „Dannyho“ stopu nenašel. Jedním z hlavních témat Škvoreckého románů je čas: nemilosrdně postupuje vpřed, některé rány zhojí a jiné ne, ale současně nám umožňuje sbírat zkušenosti a postupně začít chápat jejich smysl. Když se Škvoreckého ptali, proč napsal Prima sezónu, odpověděl: „Protože jsem to všechno chtěl znovu prožít.“ Tehdy jsem si myslel, že slavný autor pouze propadl sentimentu. Dnes už toho vím o smyslu návratů k různým životním výhybkám přece jen víc, takže kdybyste mi položil tutéž otázku, odpověděl bych stejně.

Román tedy odráží vaše životní zkušenosti?
Ano, ale jen ty, které jsem si uměl zobecnit a potom zakomponovat do fiktivního příběhu. Obtěžovat čtenáře vlastním životopisem bych si nedovolil. Naše generace má mnoho společných zkušeností, bylo tedy o čem psát. Nejdřív jsme skoro všichni chodili do Pionýra a pak jsme se postavili na start toho socialistického slalomu, v němž se závodilo o naši osobní svobodu i důstojnost. Někteří jsme měli štěstí na slušné učitele a dobré přátele, ale kromě toho jsme na trati potkávali mnoho kariéristických darebáků, občas naopak i nějakého disidenta vyloučeného ze závodu, a každý den znovu jsme museli hledat vhodný způsob své vlastní jízdy. Pak přišel převrat a my jsme si naivně mysleli, že nejhorší morální dilemata, před kterými kdysi stáli rodiče a prarodiče, nám dějiny odpustí. Dnes už víme, že to tak úplně není, že i náš život je kličkováním mezi slalomovými brankami, jen už se dnes jezdí na jiných svazích než před listopadem 1989. I o tom – aspoň doufám – román vypráví.

Myslím si, že slovíčko disident v posledních létech chápe většina lidí spíše pejorativně. Máte někdy podobný pocit? 
Možná to tak je, ale tady bych se k většině nepřidal. Mezi disidenty byla spousta odvážných a obětavých osobností, a jestliže dnes třeba zastávám jiné politické postoje než mnozí z nich, neznamená to, že si nebudu nadále vážit jejich tehdejší statečnosti. Kdo ví, jestli se tento typ lidí nebude naší zemi ještě někdy hodit.

Co především podle vás vede ke všeobecnému zklamání z polistopadového vývoje společnosti?
To je otázka spíš pro ředitele Sociologického ústavu Akademie věd, moje úvahy mohou být jen laické. Přemýšlím o selhání intelektuálních elit (dnes už to málokdo pamatuje, ale i Vladimír Železný byl kdysi intelektuál a disident), přemýšlím o Klausovi a Zemanovi a jejich opoziční smlouvě, která degradovala politiku ze soutěže idejí na soutěž o místa „u zdrojů“. Především však přemýšlím o nás, kteří jsme na tyto hry přistoupili, o našich nízkých životních cílech, o hledání nejjednodušších cestiček, o hodnotě pohodlí, o touze vyhrávat, ale nebojovat, o skepsi vůči jakýmkoli ideám, které přesahují naše denní životní potřeby, o neochotě převzít za cokoli zodpovědnost a taky o schopnosti přežívat, která nás v kritických chvílích dějin zaplaťpámbu podržela, ale v lepších časech nás nějakou povznášející radostí a hrdostí naplnit neumí.

Kdy jste si vy sám uvědomil, že situace nejde směrem, v jaký Češi na začátku devadesátých let doufali?
Spíš si kladu otázku, nakolik bylo naše doufání reálné a realistické. Dokonce mě někdy napadá, že naše tehdejší iluze jsou objektivně větším problémem než dnešní realita.

Jedna ze zápletek vašeho románu se točí kolem spolupráce posrpnového disidenta se Státní bezpečností. Myslíte si, že má ještě dnes cenu zabývat se nejrůznějšími seznamy údajných spolupracovníků StB?
Ne, seznamy bych se nezabýval. Ty nám totiž sugerují, že lidské životy je možné třídit podle jednoduchých vzorců, což je nesmysl. Ale zabývat se jednotlivými osudy, které v podobných seznamech bývají spojeny do jednoho docela absurdního celku, to mi nepřipadá zpozdilé, i kdyby šlo nakonec jen o zápletky historických studií nebo románů. Jedna z postav mé knihy říká, že žádný příběh nikdy nekončí. Nikdy nemůžete dopředu tušit, kdy vás dějiny vytáhnou z anonymního davu za límec a připomenou vám, že i vy jste jejich součástí.

Stále znovu a znovu se napříč uměleckými odvětvími objevují díla situovaná do normalizačního období, aniž by se jej jejich autoři snažili nahlédnout nějakým neotřelým způsobem. Které roviny jsou v tomto ohledu stále neprobádané?
Nevím, netroufám si napovídat jiným. Mě na normalizaci zajímá její nadčasový rozměr. Tedy to, co má dnešní společnost latentně společného s tou tehdejší. Jestli by i naše generace byla schopna adaptovat se na polovězeňské podmínky Husákova režimu, jestli by se z mých vrstevníků, spolužáků a kolegů mohly vyklubat opory totalitního systému, byť třeba ne zrovna komunistického, nebo jestli si neseme z generace na generaci stále stejné pozitivní i negativní vlastnosti a záleží jen na vnějších okolnostech, které z nich a do jaké míry se veřejně projeví...

Může případný úspěch románu zásadním způsobem ovlivnit další směřování vaší profesní kariéry?
To asi ne. Přál bych si, aby román našel čtenáře, kterým bude stát za to aspoň chvíli přemýšlet o jeho postavách, jejich uvažování a jednání. Větší úspěch si vlastně ani neumím představit. Jak říká jeden můj kamarád, v padesáti už si NHL nejspíš nezahraju, když jsem se teprve loni naučil bruslit.

Michal Přibáň (nar. 1966) působí jako literární historik v Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Knižně publikoval kapitoly z dějin předsrpnového exilu Prvních dvacet let (Host 2008), vedl autorský tým slovníku Česká literární nakladatelství 1949–1989 (2014) a dlouhodobě se zabývá dílem Josefa Škvoreckého. Román Všechno je jenom dvakrát, který je jeho prozaickým debutem, uvede 15. září 2016 od 19.00 v brněnské Kavárně Praha.
Foto: Archiv autora, Jan Němec, Kateřina Volková

Ivo Michalík
Článek otištěn v Kult 09/16
 Přidejte k článku první komentář >> 
Časopis:
Reklama:

Novinky:
Bogdan Trojak
Safíroví ledňáčci a Glutaman
Baobab
Partu Safírových ledňáčků tvoří Vojta Kolanda s jedním okem zeleným a druhým modrým, zavalitý vynálezce Denis Ovesný a neuvěřitelně mrštný Loan Bach. Všichni z Rohanska, přístavní čtvrti s velkou tržnicí plnou tajemných vůní a obchodníků, na něž začíná tlačit rozpínající se obchod, který vlastní neproniknutelný a zlověstný G. Ti tři se náhodou zmocní tajného deníku kapitána jedné zvláštní říční lodi. Spolu s malou Justýnkou a jejím bratrem Kajetánem se vydají po stopě podivných a ne zrovna etických objevů jistého šíleného vědce. Čeká je pátrání se spoustou překvapení, objev podivných stvoření, let rotundou, ale také souboje s trojkou drsných záškodníků a nakonec i střetnutí s tajemným… s kým vlastně?
Reklama:

Odběr zpráv:
Chcete odebírat zprávy? Registrace


Copyright © 2005–2020 Radek Holík
Google+