Lidé

novinka, výhra, soutěž, kritika, laureát, evropské knižní ceny

Zveřejněno dne 4. 11. 2014
ROZHOVOR: Jan Němec
Román o fotografu Františku Drtikolovi Dějiny světla je vším jen ne jedním domácím prozaickým dílem z řady. Jeho autor Jan Němec proto sbírá jedno významné literární ocenění za druhým. Naposledy šlo o Cenu Evropské unie, díky níž se jednotlivé podnětné myšlenky dostanou i ke čtenářům, kteří nevládnou bohatým českým jazykem.

V době vydání Dějin světla jste se v rozhovorech k jejich případnému úspěchu stavěl spíše opatrně. O více než rok později už asi tak zdrženlivý být nemusíte, že?
Nezbývá mi, než přiznat, že máte pravdu. Ta kniha vyšla před rokem a bilance není špatná. Pár vavřínů včetně Ceny EU za literaturu, chystané překlady do cizích jazyků, prodaná filmová práva, uvažované divadelní představení o Drtikolovi… Těžko bych si mohl přát víc.

O tom, že zalíbení v románu nalezli členové různých odborných porot, není pochyb. Obrací se na vás s chválou i takzvaně řadoví čtenáři?
Zrovna včera jsem v Cortázarově románu Nebe, peklo, ráj četl: „Jediná postava, která mě opravdu zajímá, je čtenář.“ A Slovák Pavol Vilikovský má ve své knize Pes na cestě dost podobný postřeh: „Jedinou skutečností knihy je čtenář.“ I mě čtenář fascinuje, ne jako statistika prodejnosti, ale jako ten druhý, ten na druhé straně. Takže čtenářům naslouchám. Není to těžké, když ohlasy na Dějiny světla jsou až překvapivě dobré na to, že ta kniha není úplně snadná, spíš než dramatickým vrcholem končí buddhistickým vyhasnutím… Lze se o tom přesvědčit třeba na různých knižních fórech typu Goodreads nebo Databáze knih.

Dokážete několika slovy popsat, jak vnímáte titul Cena Evropské unie?
Tím titulem se nehonosím já, ale kniha. A kniha říká něco jako: „Děcka, jsem vážně ráda, že si mě budou moct přečíst i lidi, co neumí česky. Prý jich je celkem dost, a nejspíš to ani nejsou žádní barbaři…“ V Česku se rádi tváříme, že pro nás Evropská unie není dost dobrá, ale já jsem pro evropskou integraci, kulturní spolupráci atd. A ta cena je designovaná právě takto – má pomoct knihám z jedné evropské země do Evropy.

Stále máte šanci na zisk Ceny Josefa Škvoreckého. Dokážete ji procentuálně odhadnout?
Tipuju špatně, ale kdysi mě naučili počítat. Je šest nominovaných, to máte 100 / 6 = 16,66 %.

Dovolte mi provokativní otázku. Komu by ji letos udělil Jan Němec jako znalec české literatury?
Kdepak, Němec až takový znalec není, všechny nominované knihy nečetl, to je první problém. A jednu z nich zase napsal, takže ji četl asi stokrát, to je druhý problém. V jeho případě se tedy volba zužuje mezi Haklovy Hovězí kostky a Reinerova Básníka. A to by dal hlas Básníkovi. Je to skoro tak dobrá kniha jako ty jeho Dějiny světla, takže si cenu určitě zaslouží… (směje se)

Před třemi lety obdržel Cenu Evropské unie Tomáš Zmeškal za Milostný dopis klínovým písmem. Nevím, do jaké míry jste ve spojení, ale víte, co pro něj podobný úspěch znamenal?
Krátce jsme o tom mluvili, když jsem s Tomášem dělal rozhovor pro Hosta. Zhruba řečeno, přineslo mu to slávu, čest a překlady. Tedy hlavně překlady… Potíž je v tom, že Cena EU u nás není mediálně až tak známá, takže se jí musí udělat trochu PR. A Torst, kde Tomáš svůj román vydal, tehdy trochu zaspal.

Myslíte, že je moderní český román na vzestupu? Například domácí filmy na podobně významná ocenění už mnoho let čekají marně.
To nedokážu říct. Myslím, že v Česku obvykle vyjdou dva tři dobré romány ročně, někdy jsou to čtyři, někdy žádný, je to takové kolísání v nízkých číslech, kde se nějaké trendy sledují těžko. Ale s tím filmem: třeba Alois Nebel předloni získal Evropskou filmovou cenu v kategorii celovečerní animovaný film, to je přece úplně srovnatelné. Mimochodem právě jeho režisér Tomáš Luňák by měl někdy v budoucnu Dějiny světla točit – ale samozřejmě už jako hraný film.

Jak velkou cestu cítíte, že jste jako autor absolvoval od prvotiny První život, přes minulou Hru pro čtyři ruce až po Dějiny světla?
Je za tím deset let života s jeho zvraty a zkraty… Co se psaní týče, o tom jsem pochyboval snad nejmíň. Člověk začíná poezií, protože si potřebuje ohmatat jazyk v puse a zachytit okamžiky různých zjevení, ale pak přechází k próze, která je plastičtější. A v próze zase začíná povídkami, na kterých se učí řemeslo, než vytane a vyvstane výzva románu.

V této souvislosti si nemůžu odpustit trochu bulvární otázku: Kdy se dočkáme díla s pořadovým číslem čtyři?
To není nic bulvárního. Jen se ptejte, stejně neodpovím. Víte, jak to je, záleží na múzách.

Myslíte, že Dějiny světla dostaly do obecného povědomí jméno Františka Drtikola více, než tomu bylo dříve?
Drtikol byl samozřejmě dobře známý už předtím, mě nepotřeboval. To spíš já jeho, protože mi poskytl skvělou románovou látku, za kterou jsem vděčný. Pro mě je to velký příběh, tím napsáním se nijak nevyčerpal, naopak věřím, že se aktualizoval. Cesta světla, kterou Drtikol šel nejdřív jako fotograf a později jako buddhista, je něco, co k člověku hluboce patří a co má tu moc proměňovat osud. Je to milost, a takových příběhů je třeba. Já si totiž myslím, že o jméno nějakého Františka Drtikola nakonec zas tak nejde…

Dokázal byste Dějiny světla zařadit do některé z kategorií v rámci historie naší literatury?
Kdepak, od toho tu autor není, aby se vřazoval kamsi do dějin. Ale všiml jsem si, že oblíbená figura je instalovat se až na samý vrchol a pak se volným pádem řítit dolů. (směje se) Přinejmenším je v tom jistý patos.

Proč jste se rozhodl pro takzvanou du formu vyprávění, díky níž promlouváte přímo ke čtenáři? Nabízejí se konotace s tvůrčím přístupem Jakuba Demla…
Deml mě nenapadl, což se dá dobře vysvětlit tím, že ho zas tak neznám. Mně šlo o to, aby prostor té knihy zůstal prostorem dialogu. A zároveň se mi zamlouvala hra, co je s tím spojená: někdo někoho oslovuje, ale nevíme kdo. Ukáže se to být důležité pro téma té knihy, je to bod, kde se forma propojuje s obsahem. A na obecné rovině s tím souvisí můj vlastní existenciální pocit, že život člověka neustále něčím oslovuje.

Patrně vždycky budou vyrůstat generace mladých lidí, jejichž snem bude právě dráha spisovatele. Kdyby se na vás někdo s takovýmto entuziasmem obrátil, co byste mu poradil?To je dobrá otázka na závěr. Obvykle se novináři ptají právě na tu „bulvární“, a rozhovor tím končí kdesi v autu, protože co já vím, kdy něco dalšího vydám. A dobrá otázka je to i proto, že obsahuje dvě klíčová slova pro odpověď: sen, entuziasmus. To je důležité, musíte věřit ve svou hvězdu. Flaubert říkal, že „hvězda je jedinou oporou umění“. Dobrá zpráva je, že díky pokroku v astronomii dnes každý člověk nemá svou hvězdu, ale rovnou celou galaxii… (směje se) A samozřejmě: musíte prostě psát, formovat se a formulovat se uvnitř textu: nejdřív třeba jen dopisy a deníky, ono to časem vzelne, pokud to bude mít sílu.


Jan Němec (*1981) vystudoval religionistiku a sociologii na Masarykově univerzitě v Brně. Za svou prozaickou prvotinu Hra pro čtyři ruce (Druhé město, 2009) byl nominován na Cenu Jiřího Ortena, za román Dějiny světla (Host, 2013) obdržel Cenu Česká kniha a nedávno i Cenu Evropské unie. Pracuje jako redaktor Hosta, spolupracuje s týdeníkem Respekt. Žije střídavě v Brně a Poličce.

Foto: Anna Nádvorníková

Ivo Michalík
Článek otištěn v Kult 11/14
 Přidejte k článku první komentář >> 
novinka, výhra, soutěž, kritika, laureát, evropské knižní ceny
Časopis:
Reklama:

Novinky:
Pavel Gejdoš
Věže České republiky
Plot
Po publikaci Rozhledny, která zmapovala stavby postavené cíleně pro turisty za účelem výhledu, přichází kniha věnovaná věžím, tedy budovám, které vznikaly za jinými účely – jako okrasa, dominanta, průmyslová stavba, ukázka stavebního mistrovství či pragmaticky jako místo, odkud hlásný či ponocný z nadhledu hlídal město. Pavel Gejdoš, spoluzakladatel Klubu přátel rozhleden, pečlivě vybral 405 nejzajímavějších, nejkrásnějších a nejdostupnějších věží u nás. Jeho knihu můžete brát jako encyklopedický přehled, ale také jako vybídnutí k procházce historií či malebnou krajinou naší země.
Reklama:

Odběr zpráv:
Chcete odebírat zprávy? Registrace


Copyright © 2005–2020 Radek Holík
Google+