Divadla

premiéra Čapka, Karel, o Pejskovi a Kočičce, Donutil, Balada z hadrů,

Zveřejněno dne 9. 4. 2013
ROZHOVOR: Vladimír Morávek
Premiéra hry bratří Čapků Ze života hmyzu v Divadle Husa na provázku bude 12. dubna. Zkoušet začali v únoru, skoro na den přesně, kdy se před lety uskutečnila premiéra světová. Taky v Brně. Čapkové měli toto město rádi. A Husa na provázku má ráda Čapky. Deklaruje to již po tři sezony svým umanutým zaobíráním se jejich dílem. Po Pitínském, Mikuláškovi a Jelínkovi režíruje Vladimír Morávek.

„Ze života hmyzu má být o pinožení a o otravování se malými jedy, o natírání si křídel blankytnými krémy pořád dokola. A zatím někde hrozně podstatné věci vyslovuje Ten, co to všechno zří a hlava mu hoří a stesk v srdci je na chcípnutí, kudlanky zpívají, chrobáci brousí, hlemýždi smrdí do ticha,“ říká režisér.
Jako své spolupracovníky přizval scénografa Jana Štěpánka a kostýmní výtvarnici Sylvu Hanákovou. Jiří Hájek složil původní voicebandovsko-rapové hudební kreace. Rosťa Novák z La Putyky všechny naučil lítat a další ekvilibristiky. Hraje, zpívá, lítá, žongluje se slovy i se žebříky, kuličku valí a další exotičnosti předvádí skoro celý soubor divadla. V roli Tuláka (neustále se škrabe na očním víčku, snaží se prstem dostat se pod kůži), Druhé jepice, Motýla posedlého sexuálními eskapádami a Fašistického mravence se představí Jan Zadražil.


Řehoř Samsa se probudil a zjistil, že se z něj stal brouk. Čapkových Tulákovi se zdá hmyzí sen. Co zhruba o století později se zdá režisérovi Vladimíru Morávkovi či z jakého snu se probouzí, že se rozhodl inscenovat Ze života hmyzu?
Žijeme už zas zvláštní dobu. Divné věci dějí se napravo nalevo - a čeští občané spořádaně utíkají do svých příbytků, tam smutno je jim nad ránem, že něco blbě je už zas, přeblbě - dívají se pořád na televizi, výstřednější a výstřednější hrají počítačové hry, chaloupky si zřizují, mrkev sázejí, brečí nad ránem, věřit najednou nejde jim, odevzdat se - jde akorát zas už hubu držet a myslet si svý a ztratit jméno a nevyslovit to a havrany vidět na nebi, jak slítají se nad našimi příbytky, za okny vysedávají těch příbytků, celé hodiny ťukají na sklo svými zobany... to jde. Anebo tedy skrze báseň o té nejistotě - o tom tušení jistého selhání, o zklamání sebe i ostatních a o hledání smyslu v tom nepřehledném terénu vyzpívat svou úzkost - to je pak cesta druhá ...

Kolem hry se strhl v době jejího vzniku povyk kvůli nehoráznosti líčit lidi jako hmyz, kvůli jejímu pesimismu. Dnes je ale všechno jinak, v mnohém bychom naopak mohli dát Čapkům za pravdu. Čím jejich hra lety získala?
Ukázalo se, že je mistrnou alegorií moderní evropské civilizace. Že v tom pinožení čapkovského hmyzu dá se zřetelně rozpoznat pinožení naše. A nechceme-li tomu srovnávání přitakat, že je třeba ze všeho nejvíc pochlapit se. Člověk je víc než hmyzí havěť - říká na jednom místě hry Tulák. Je víc o to, že má sny, že má vize, že má schopnost nemyslet pořád jen na sebe. V tom jsou nám Čapkové ještě i dnes učiteli.

K Provázku už jaksi z tradice patří nejrůznější ekvilibristiky, excentričnosti, extravagance… je logické, že se nyní zajímá i o techniky tzv. nového cirkusu. Naučí se díky této inscenaci herci dokonce i lítat?
To bych moc chtěl, aby celé to představení bylo nehorázné propadnutí do sna. Aby motýli lítali, mravenci neuvěřitelné dělali věci po zdech a po stropě, veškeré herectvo proměnilo se v zářivé akrobaty. Jan Kolařík mimochodem úplně vyrazil mně dech - jak ten umí zdolat výšky!

Když se Hmyz v divadle objeví v dramaturgickém plánu, všichni se zpravidla zajímají o to, kdo hraje Tuláka. Jak je to ve vaší inscenaci?
Tulák je hlavní role, je to takový ten Hamlet, co všechno vidí, všechno dosvědčí, všechno prožije, směje se hořce, brečí potají. Tak to myslím chce hrát každý statečný herec. Tedy to u nás budou nakonec hrát všichni do jednoho - neboť každý z nás jest Poutníkem, co musí se zorientovat, kam tedy jít. V co tedy věřit.

Bude to tak vyloženě mužská inscenace?
Bude to hodně mužská inscenace, nakonec ale všechno vysvobození přinesou ženy, jak jinak. Objeví se co přeludy, co fantomy, co roztančený karneval v Rio de Janeiro. A budou krásné a zářivé. Co viděl jsem na zkouškách, že umí s boky, úplně mě rozjařilo.

O čem především chcete Hmyz ve vaší úpravě hrát?
O tom, že když se rozhlédnete, co v našem světě jest nezpochybnitelné, zjistíte, že právě jen schopnost mít někoho rád víc než sebe. Prožít lásku. Třebas i trochu těkavou.

Ze života hmyzu vzniká časově jako poslední inscenace dlouhodobého čapkovského projektu Čapkové na provázku. Jaké místo zastává v rámci celku?
Jakkoli vzniká poslední, bude nakonec prologem celého projektu. Tulák v Hmyzu uvidí svět jako dost nehorázné místo, jako srocení dojemných chaloupek, v Trapných mukách Jana Mikuláška občané těch příbytků srocených na sebe a vedle sebe zkusí tomu uvidění utéci skrze lásku, moc jim to nevyjde, aby pak v Pitínském Hordubalovi to právě ten největší smolař dokázal, a ztratil pak vše. Načež Jiří Pecha projede na lyžích a země zachvěje se odpuštěním. Rozum to nepobere a srdce - pochopí. Santa Clausové zjeví se kamkoli se jen podíváš a ticho a vědomí Tajemství rozklene se na chvíli nad Petrovem - věřím.

Jaké jsou pocity člověka počátku 21. století? Cítíte se být hmyzem? Jakým?
Jistou náchylnost být hmyzem máme žel v této době všichni. Jsem tedy trochu šupinuška, trochu strašilka, trochu chvostnatka, trochu snovatka. Bůh suď, co nejvíc. Možná, že Ferda Mravenec.


Vladimír Morávek (*9. dubna 1965) je rodákem z Moravského Krumlova. Divadelní a filmový režisér strávil dětství v Bruntále, vystudoval Janáčkovu akademii múzických umění v Brně, obor činoherní režie. V letech 1989–1995 spolupracoval s brněnským Divadlem Husa na provázku, do něhož se v roce 2005 vrátil jako jeho umělecký šéf. Od roku 1995 pracoval pro Klicperovo divadlo v Hradci Králové. Mnohokrát byl nominován na Cenu Alfréda Radoka. Žije v Brně, je ženatý a má syna Alexandra.


Lucie Němečková
Článek otištěn v Kult 04/13
 Přidejte k článku první komentář >> 
premiéra Čapka, Karel, o Pejskovi a Kočičce, Donutil, Balada z hadrů,
Časopis:
Reklama:

Novinky:
Julian Earl
Kráva na stromě
Alpress
Veterina, to je dřina. Ale i nekonečná zábava… Autor podává svědectví o náročné a občas i nevděčné práci venkovského zvěrolékaře, která se leckdy neobejde bez hořkých, či naopak humorných situací, ať už ze strany zvířat, anebo těch, kteří se o ně starají.
Reklama:

Odběr zpráv:
Chcete odebírat zprávy? Registrace


Copyright © 2005–2019 Radek Holík
Google+