Tematizace krutostí páchaných na (do určité míry nevinných) Němcích je zde vytažena až do absurdna. Dá se říci, že ačkoli to není nikde přímo řečeno, Němci jsou zde, když ne kladnými, pak alespoň „těmi lepšími“ postavami. O jejich skutcích během války se nedozvíme nic.
Daleko horší než Němci poklonkující během protektorátu vládnoucí třídě jsou podle autorky kolaboranti, kteří neváhají využít nové situace k vlastnímu očištění. Její resumé se drží jednoduché teze, a sice čím větší prase za války, tím větší prase na jejím konci. Zlomenina charakteru se podle Barényiové uzdravit nemůže. Zápornými postavami jsou zde Rusové, komunisti a drtivá většina Čechů.
Bezvýchodná atmosféra, která určuje ráz vyprávění, pramení z bezmocnosti vůči davové psychóze, kdy se ještě nedávno obyčejní lidé předhánějí v tom, jak moc krutí dokážou vůči bezbranným Němcům být. Orwellovsky všemocný rozměr získává hlášení pražského rozhlasu, který neustále burcuje lid k násilí a potlačování jakéhokoli soucitu. S raněnými, ženami, dětmi… Barényiová nejen že naprosto obrací historická fakta o jeho osvobozování, ale dělá z něj Velkého Bratra, který účinně manipuluje posluchače svými strojově nenávistnými frázemi.
Román se úspěšně snaží vytvořit dojem pokroucené reportáže a ve vypjatých chvílích dokonale strhává čtenáře – autorčiny vypravěčské schopnosti nejde označit jinak než jako brilantní. Horší je, že celkově primitivně jednostranný pohled na věc podtrhuje i charakteristika jednajících postav, které nepřekračují stín typologicky pevně ukotvených, ale ve výsledku jen těžko uvěřitelných figurek.
Četba tohoto románu rozhodně není ztrátou času, jeho zaměření dokáže inteligentního čtenáře přinutit přemýšlet. Je však nutné připravit se na to, že autorčiny teze musíte po celou dobu dokázat nahlížet tak, aby čtenářský zážitek nesklouzl k odmítání propagandistických tezí, ale k otevření mysli jednomu z nepřeberného množství náhledů na samotnou historickou událost. A o tu jde i zde především.
Pražský tanec smrti
Olga Barényiová
Nakladatelství Plus, 2012