kritika, Sto roků samoty, senilní, zapomíná, Nobelova cena za literaturu

Bayardo San Román je mužem, který vrátil manželku. Manželku, která vyřkla jméno svého svůdce. Toho, jenž pro čest musí zemřít. Jméno Santiaga Nasara.

To, že Santiago zemře, lze odvodit už z názvu knihy a dozvíme se to již na několika úvodních stránkách. To jak zemře, se dozvíme také, ale lidem s citlivější povahou lze doporučit, aby otáčeli závěrečné stránky velmi opatrně, jelikož s naturalističtějším vykreslením vraždy se hned tak nesetkáte. Právě finále knihy, které je čtenáři známé a nečeká jej tedy žádné překvapení, působí díky autorovu jazyku jako mrazivý dotek samotné Smrti, jako tečka, která vygraduje stupňovanou temnotu a depresivnost díla, jež nevyváží ani hořký humor, občas prosvítající mezi řádky.

Kamenem úrazu ale je, proč Santiago zemřel, když každý věděl, k jaké tragédii se schyluje. Celý příběh o kolektivní vině a nevinné smrti se retrospektivně odehrává během jediného jitra, takže má i při svém velice malém rozsahu hluboký spád. Jako v jiných knihách, i zde Márquez dokazuje své mistrovství, za které byl odměněn nejvyšší cenou za literaturu, brilantní vyjadřování a filosofickou hloubku, která nedá spát a dotýká se každého z nás, v každém čase, jelikož pramení z lidskosti jako takové.

Santiago Nasar totiž „zemřel, aniž svou smrt pochopil“. A patrně ji nepochopí ani vážený čtenář. A právě proto se Márquezova Kronika ohlášené smrti právem řadí ke knihám, na které nezapomenete do konce života. Natolik je hluboká. Natolik je sžíravá. A natolik je důležitá, pravdivá a živá.


Kronika ohlášené smrti
Gabriel Garcia Márquez 
Odeon, 2012