Vedle kultovních Knih krve nebo Imajiky může její spíše povídkový střih posloužit velmi dobře jako vstup do Barkerovy mysli, neboť ani zde není čtenář ochuzen o mistrnou imaginaci ikony hororového žánru.
Aaron Boone, ústřední postava knihy, mentálně narušený, stíhaný běsy a šílenstvím, se vydává do péče psychiatra Deckera, jenž mu má pomoci plně se včlenit do společnosti. Tato dvojice naprosto protikladných charakterů nás provází celým příběhem. Již během jejich představení si vnímavý čtenář domyslí, jakou roli který z nich hraje. Boone není schopen odolat niternému vábení k místu, kde věří, že bude konečně doma, a vydává se proto na cestu k Midianu, městečku s rozlehlým hřbitovem, domovem Noční rasy, ne-lidí, kteří „nepatří ani peklu, ale ještě ani nebi“. Aby však nalezl svůj druh a své místo, musí se nejprve vyrovnat s pouty minulosti.
Barkerův příběh není i pro svůj rozsah příliš hluboký a než strašidelný je spíše smutný. Veškerá temnota, kterou očekáváme při setkání s démonickými bytostmi, se v autorově vidění přesouvá do lidských duší a pouze z lidí vychází veškerá zášť a touha zničit to, co je nám neznámé. I tak jsou slova, jež dokážou naprosto pohltit, neskonale poetická, a to zvlášť při vykreslování šílenství a děsů, což je charakteristickým rysem Barkerovy tvorby.
Novela připomíná spíše prozaickou báseň, „chvalozpěv na nestvůrnost“, jak se dozvíme z vysoce odborného doslovu. Lze se setkat i s logickým rozporem ve výstavbě příběhu, na tom ale Barkerovo myšlení a imaginace rozhodně nestojí. Fantaskní obrazy, iracionální vazby a niterné požitky, jimiž nás dokonale zaplaví, fungují velice dobře právě bez logiky.
Noční rasa
Clive Barker
Laser-Books, 2012
Copyright © 2005–2013 Radek Holík